Tak jako většina lidí, tak i my jsme museli letos změnit termíny a hlavně místa dovolených. Po šesti letech jsme se vrátili do Vysokých Tater, vybrali jsme Dolný Smokovec, pension La Chata. Výběr to byl výborný! Klidné místo, zastávka električky 4minuty od domu, autem do St. Smokovce 5minut, pěšky jsem to zvládl za 19minut, no spíše pěškoběhem. Pokoje pěkné, dostatečně velké, ale co bylo úplně TOP, byla kuchyně. Snídaně, klasika švédské stoly, hodně nadprůměrné. Večeře výběr ze tří jídel také formou švédských stolů, včetně polévky a moučníků. Typická slovenská domácí kuchyně, p. kuchařku chválili všichni. Díky blízkosti zastávky električky jsme převážně cestovali tímto stylem. S využitím Tatrycard nás toto cestování nestálo skoro nic. Navíc sleva platila i na některé restaurace, což jsme také využili. V centrech jako Smokovce, Tatranská Lomnica bylo lidí poměrně dost, hlavně o víkendech. Ve všední dny docela v pohodě. Co nás překvapilo, a mile, že se hodně zvedla úroveň a výběr stravování. Opravdu jsme nenarazili na restauraci, kde by jídlo stálo za prd. A je úplně jedno, jestli jsme seděli ve Smokovci v Bistru, a nebo v Kolibě Kamzík.
Předpověď na náš pobyt nevypadala nejlépe, ale od úterý měl přijít zlom což se i stalo. Na neděli Magduna vymyslela električkou do St.Smokovce, ze Smokovce lanovkou na Hrebienok 1285m a pak pěšky přes Zámkovského chatu 1475m okolo Skalnaté chaty 1725m až ke Skalnatému plesu 1751m, které jsme prakticky neviděli, neboť bylo shované v mlze. I proto padl původní záměr vyjet lanovkou na Lomnický štít 2634m. Místo toho jsme si dali u chatára Laco Kulangy ve Skalnaté chatě výbornou fazolovou polévku a posilnili se Tatratea 🙂 . V budově lanovky v Panorama restaurantu jsme neodolali a dali si parenou buchtu s mákem. A to bylo to nejlepší z této moderní restaurace. Lanovku dolů jsme zamítli, a stejnou cestou sešli dolů. Chvílemi jsme i zmokli, ale nic co by nám mělo vadit. V noci z neděle na pondělí jsme poznali, co znamená Nad Tatrou sa blýská. Skoro celou noc lilo a bouřka byla taková, že chvílemi bylo světlo jak ve dne. Bohužel déšť přetrval až do dopoledních hodin. Električkou jsme přejeli do Tatranské Lomnice, kde jsme strávili odpoledne. Na úterý jsem měl naplánován tréninkový test. Radost ze změny počasí byla tak veliká, až mi ujel vlak do Smokovce 🙁 Další za hodinu…, tak v rámci rozcvičky pěškoběhem za 19minut. Lanovkou na Hrebienok a pak v podstatě stejnou cestou jak v neděli až na rozcestí u Zámkovského chaty 1475m, tam jsem pokračoval dále po zelené na Téryho chatu 2015m, kam jsem dorazil za parádních 94minut. Cesta nebyla úplně ideální na běh, neboť fanatismus (koho, ale…?) dosáhl maxima a skoro všechny turistické chodníky jsou „zasypány“ různě velkými kameny, po kterých se blbě chodí, natož běhá. Ale já byl v laufu a jel dál. Rychlé občerstvení na lavičce před chatou v mlze a jedu dál. U rozcestí jsem lehce zabloudil, mlha byla fakt hustá a nikdo nešel stejným směrem…. K místu, na které jsem se těšil nejvíce, Priečne sedlo 2352m, jsem dorazil ve 12:24 v doprovodu party mladíků z Liberecké VŠ a slunečného počasí. Naposledy jsem zde stál v roce 2007, kdy jsme s Pavlem B., přelezli toto sedlo, které bylo ze ¾ pod sněhem, ledem včetně pomocných řetězů… To teď nehrozilo, řetězy byly přístupné a za 20minut jsem seděl v sedle, odkud byl parádní pohled na vrcholky. Popravdě nechápu, jak jsme to tehdy mohli přelízt. Ze sedla cesta o poznání lehčí a tak jsem prolétl kolem Spišských jezer a za chvíli jsem dal vale i Zbojnické chatě. Do cíle, zpět na Hrebienok, jsem dorazil po 4:43h! Můj skromný cíl byl dát to pod pět hodin, což jsem splnil. V průvodcích píšou celodenní tůra, cca10h. Výškový rozdíl celkový byl 3125m na 16,78km. Únava ani nebyla taková, no uvidíme 19.9 v Beskydech. Magduna si udělala celodenní výlet na Štrbské pleso. Večer na terase La Chaty jsme dali vítězný doutník (po Jeseníkáchch první) a panáka všudy přítomného Tatrastea. Na středu byl naplánován relax s velkým R. Thermal park Relax ve Vrbově, který byl vzdálen 19km. Od pensionu jsme měli 10% slevu. Odpočinkový den utekl jak voda. V termálech nebylo moc lidí, a hlavně obrovský klid. Žádné řvaní a pištění nezletilců, příjemný čas. Už tu máme čtvrtek a tak znovu do hor. Električkou na Štrbské pleso 1346m a odsud přes Popradské pleso 1494m a dále Mengusovskou dolinou (pro mě nejhezčí tatranská dolina) až k Velkému Hincovému plesu 1946m. Pleso hlídá Koprovský štít 2363m, na kterém jsme v roce 2011 s Andy a Karlem stáli. Tato cesta je místy exponovaná, ale docela fajn a lepší než kamenité cesty z Hrebienku. Při sestupu se začalo kazit počasí (dle předpovědi), ale na slibovaný déšť nedošlo. Sešli jsme k Popradskému plesu a v Majláthově chatě si dali polévku a kofolu. Na električku jsme to vzali tou nejjednoduší cestou tj. po modré na zastávku Popradské pleso. Pátek jsme věnovali nákupu suvenýrů a lokálních dobrot a také jsme si vyzvedli nová poncha, která Magduna zamluvila v obchodě Zajo na Štrbském plese, kde si i nakonec doplnila turistické vybavení i tričkem a ponožkami. Po večeři jsme měli zamluvený wellness u nás v pensionu, který byl v ceně. Vířivka a dva typy sauny přišly velmi vhod. Ráno po snídani jsme nabrali směr Rouškov s obavami jestli se Magduna začátkem a já koncem října dostaneme do této bezpochyby pěkné a rozmanité země…..
Poděkování:
Magduně – i přes velký zdravotní defekt držela krok, a vlastně i ústa, neboť já byl po kopcích jak šílenec
Personálu La Chata – s takovýmto přístupem se nemusí bát ani Covidu, naše spokojenost se dotýká nejvyšších tatranských vrcholů
Slovenským silničářům – dálnice, je tu opravdu dálnicí, tzn, že jedete, prostě jedete, skoro tak rychle jak chcete a dokonce i několik desítek km bez přerušování a omezování….
