Den 1. – pátek 25.srpna

Tento jižní cíp Alp jsem měl v hledáčku už někdy v roce 2015, kdy jsme se ho lehce dotkli při treku GR54 Des Ecrins. S Martinem jsme byli domluveni, že vyrazíme. Někdy koncem dubna projevil velký zájem o účast Michal P. Což jsme samozřejmě přijali s nadšením, osvědčený horal a výborný fotograf jako bonus. V květnu Martin zajistil letenky do Bergama (RyanAir) včetně zpátečních (EasyJet) Velkým oříškem, který nám zabral v přípravách asi nejvíce času, byla logistika našeho příjezdu. Brali jsme to jako daň za to, že budeme opravdu v divočině a sami. V pátek 25.srpna v 5h ráno mě vyzvedává Martin s tátou, který nás opět odveze na letiště. O pár minut později nabíráme Michala a frčíme na letiště. Tam posnídáme v Paulovi za nečeské ceny, a míříme k nástupu do letadla. Já si potřebuji odskočit (asi nervozita a taky káva) a jdu za piktogramy panáčka a panenky. Kamarádi mě včas zarazí, neboť jsem se vydal směrem k výtahu 😊 Tato epizodka se se mnou táhla vlastně celý trek. Let proběhl v klidu a hlavně prakticky bez zpoždění. Hned na letišti v Bergamu nastupujeme do autobusu směr Milano. Venku vedro jak v tropech, sedáme do autobusu, kde je ovšem asi o 20stupňů méně než venku. Jelikož čekáme, až se bus komplet naplní, tak slušně mrzneme… V Milaně na centrálním nádraží, kde to všichni již dobře známe, poobědváme lasagne . Na obrovské informační ceduli vidíme, že všechny vlaky odjíždí přesně na čas, vyjma jednoho, ano, náš vlak vykazuje zpoždění 35minut. V tu chvíli nám to nabourává zbytek dne. Naštěstí vlak měl zpoždění jen asi 20minut, takže v 16h jsme v Cuneu, kde okamžitě zajištujeme ubytování přes Booking. Musím zmínit, že vlak jel chvílemi rychlostí 300km/hod, sledovali jsme na obrazovce přímo ve vlaku. Cuneo je typické podhorské italské městečko. Řešili jsme, jak se správně název vyslovuje, až Michal zjistil, že Cuneo znamená česky klín…. Večer povečeříme pizzu zapitou italským pivem. Uleháme poměrně brzy za obrovského vedra, i proto naše zraky pokukují po okolních kopcích, které již máme opravdu na dosah.

Den 2. – sobota 26.srpna

Ráno posnídáme jídlo, které jsme si večer zakoupili v Carrefouru. V 8:30 nám má jet autobus do startu naší horské expedice, do lázeňského městečka Terme di Valdieri 1 390m. Trochu jsme byli v nejistotě, kde nám autobus vůbec zastaví. S jízdních řádů ani z netu to nebylo úplně čitelné. Naštěstí autobus přijel, sice s menším zpožděním, ale hlavně, že jedeme. Řidič se divil, že neumíme italsky, a ani albánsky 😊 no to jsem zvědav, co nás ještě čeká. Cesta byla zajímavá, řidič evidentně tuto cestu zná velmi dobře, jak jinak si vysvětlit styl jízdy, kdy chvílemi jsme míjeli cyklisty nebo protijedoucí auta opravdu o jednotky centimetrů. V 9:20 vystupujeme na konečné u lázeňského domu v Terme di Valdieri. Počasí super, chladněji než v Klíně (Cuneu) Přezouváme se do pracovních bot, upravujeme batohy, děláme první horské fotky a konečně šlapeme do kopců. Prvním cílem se stává Rifugio Emilia Questa ve výšce 2 388m, která leží poblíž ledovcového jezera Lago delle Portette 2 361m. Nejdříve je ale třeba nastoupat těch tisíc metrů. Cesta začíná šotolinovou „silnicí“, která vlastně vede až na náhorní plošinu Pian del Valasco 1 764m, na jejímž konci leží „horská chata“ Rifugio Valasco. Uvozovky proto, že něco tak nevkusného jsme v Alpách dlouho neviděli, připomnělo nám to z devadesátek v ČR podnikatelské baroko…. Naštěstí tu nemusíme nocovat, a tak jen doplňujeme cukry, chutnáme italskou kávu a zároveň spouštíme nekonečný seriál debat o kávě, jídle a vaření 😊 Odcházíme a vyhlížíme v kopci před sebou náš dnešní cíl, který není vůbec vidět, ani není poznat, kudy povede cesta. Polykáme výškové metry, nevzhledná bouda se pomalu zmenšuje, a my kolem 14h přícházíme k cíli dnešní etapy, k Rifugio Emilia Questa 2 388m. Okolo chaty se pohybuje celkem dost lidí, zajištujeme ubytování, ale zjišťujeme, že je volná již jen nedaleká jurta. Samozřejmě ji bereme, v jurtě jsme ještě nebydleli. Jurta leží asi 150m od chaty a vede k ní cesta po velkých kamenech. V jurtě jsou čtyři dvoupatrové palandy. Jsme tu první, do večera se zaplní i jurta. Jak jsem již avizoval u chaty je jezero. V kombinaci s krásným počasím to utváří takřka ideální podmínky pro dokumentaci. A tady začínáme psát další kapitolu našich nekonečných debat, teď o focení, točení videa, mobilech atd. Na chvilku se nám nad horizontem objevila i duha, možná symbolizovala to, co se mělo dít o pár hodin později…. Večeře, jak bývá zvykem v 19h, odstartovala něco, co jsme asi ještě v Alpách na treku nezažili. Každý večer jsme se u večeře neskutečně bavili. Způsobilo to jídlo, které nám bylo servírováno první tři dny na třech různých chatách jako hlavní chod. Po pravdě dodnes netušíme, co to bylo, lišilo se to jen v příloze, jednou s bramborovou nebo hrachovou kaší, nebo taky s polentou. Samozřejmě jsme si vytvořili příběh, z čeho jídlo pocházelo, ale to tu nemohu ventilovat, neboť stále ještě jsme slušný blog…. Pro neodbytné zvědavce prozradíme příběh v Restauraci na Radnici ve Vysočanech, za dobrovolný poplatek, který bude věnován na záchranu svišťů horských (Marmotů) U večeře jsem si nečekaně prosvištěl ruský jazyk, neboť vedle mě seděla starší Francouzka, která měla chuť se mnou navázat hovor, a shodli jsme se pouze na jazyku Ruské federace. Chutnou večeři jsme zapili o trochu horším pivem, sešli do jurty (po sléze přejmenována na jogurta) a zalehli. Krátce po půlnoci nás vzbudil, hrozný vichr a déšť, který lomcoval s jogurtou takovým způsobem, že jsem se bál, abychom někam neodletěli…. Bylo nám jasné, že další den bude úplně jiný.

Den 3. – neděle 27.srpna

Ráno v 7:45 jsme šli na snídani, již s plnou polní. Lilo a foukalo, předpověď nehlásila nic pozitivního, leč itinerář cesty byl jasný. V 8:30 jsme zřejmě asi jako jediní vyrazili. V pláštěnkách a skoro ve všem co jsme kdo měli sebou na sobě. Já si ještě v rámci ulehčení nevzal sebou dlouhé kalhoty, ale jen běžecké legíny. Což se mi ve finále velmi osvědčilo, rychle schnoucí, lehký, skladný. Pozvolna klesáme abychom poté opět stoupali k jezerům Lago di Fremamorta (celkem míjíme čtyři) za normálních okolností by proběhla foto pauza. Jenže stále leje, výhledy nulové, a aby toho nebylo málo, tak začlo ještě silně hřmít. Tohle prostě v horách nechceš. Došli jsme ke starým ruinám, bývalé kasárny, kde se na chvilku schováme pře dotěrným deštěm, abychom v zápětí zjistili, že jsme špatně odbočili, a že tu vlastně vůbec nemáme být. Takže se vracíme cca o 1,5km zpět. Jsme již celkem slušně mokrý, boty jsou total promočený. Zkracujeme si původně plánovanou etapu, je potřeba se usušit a ohřát a v cestě je Rifugio Elena 1 860m. Dle mapy jsme chatě na dosah, ale nikde ji není vidět. Po šíleném sestupu (stále leje) zahlédneme malou, doslova chaloupku. Vypadá, že je zavřená. Michal, byl lehce před námi, takže již seděl v chatě. Já jsem si příchod do chaty vyšperkoval pádem, asi 50m před chatou, na velký kámen a narazil si bok, který až dokonce expedice hrál všemi barvami, jak předchozí den ta duha. Chata, zřejmě nejmenší v Alpách, měla jednu místnost, cca 5x6m, kde byla kuchyň, jídelna, šatna. V chatě seděli dva starší páni (jeden z nich byl chatař) pár mladých Italů, Michal a já s Martinem. V rohu malá kamínka, nad kterými se sušilo prádlo dříve příchozích. Všichni jedli, jak jinak, italskou pastu s rajčatovou omáčkou. S námi se nepočítalo, a přesto se všichni s námi podělili o tuto dobrotu! Po jídle se italský pár zvedl a vyrazil tam co my o chvíli později, na Rifugio Remondino 2 483m. Což obnášelo necelých 700 výškových metrů na 3,2km.  Dostali jsme ještě kávu, pomalu se oblékáme do ne úplně suchých věcí, a mokrých bot. Pan chatař se s námi loučí podáním ruky, na mou otázku týkající se placení, zamítavě kroutí hlavou, a mou ruku tasící peněženku s kapsy rázně odtahuje. No, k tomu není co říct, snad jen, že nám najednou tak nějak nevadilo, že nám čvachtá v botech 😊 Začínáme stoupat za již lepšího počasí, prší o dost méně a hlavně sledujeme, jak si v údolí vítr pohrává s mraky. Krátce po 16h přicházíme na R. Remondino. Chata není plně obsazena, takže máme pokoj, kde spíme, a hlavně sušíme, jen my. Chata pěkná, stojí na super místě, což bohužel díky počasí nemůžeme vychutnat tak, jak bychom si přáli. Přesto všechno je nálada v týmu výborná. I díky mokrým botám se začínají objevovat první puchýře, letos máme o poznání větší výbavu náplastí než loni. Sledujeme vývoj počasí, konzultujeme s osazenstvem chaty i s dalšími horaly, bohužel změna k lepšímu nejdříve zítra před polednem. Večeře, jak jsem již psal, nedefinovatelná, leč chutná, hlavně opět čtyřchodová. Dnes jsme pivo vyměnili za červené víno. Opět jsme procvičili naše bránice, protože příběh o původu toho jídla jsme úspěšně rozvíjeli 😊 co si o nás, ale mysleli ostatní, no nechme to být. Před 21h uleháme, probíráme vše možné.

Den 4. – pondělí 28.srpna

Snídaně objednána na 7:30, poté snášíme věci z pokoje do restaurace a čekáme na tu změnu počasí. Naše přání je již tak skromné, že stačí, ať přestane pršet. S Martinem využíváme pojištění OEAV a odečítáme 50% z ubytování (pak ještě 3x, což nám splatilo 75% z ceny pojistky­) V 11h vyrážíme, neprší a předpověď je konečně optimistická. Nicméně etapu zkracujeme, nocleh bude již na Rifugio Genova Figari 2 015m. Je velká škoda, že je mlha, nízká oblačnost, protože tato chata, díky svému umístění, nabízí nádherné výhledy. Neřešíme a hned začínáme zostra stoupat, čeká nás totiž nejvyšší bod treku Passo Brocan 2 892m, takže nějakých 500m nahoru. Lezeme po obrovských kamenech, brodíme se valícími se potůčky vody. Jediné štěstí je, že kameny nekloužou, tak jak třeba v Tatrách, jinak si to neumím moc představit. I dnes je nálada vynikající, výstup si užíváme, točíme krátká videa a náramně se u toho bavíme. Cesta není moc dobře značená (to se dá říct o celé expedici) Po necelých dvou hodinách jsme v sedle. A tam nás nerozhodí ani to, že začal padat sníh…. Přelezeme sedlo a pro změnu klesáme. Kameny, šutry a kameny a šutry, do toho silný vítr. V jednu chvíli nám zastoupil cestu statný kozoroh, bohužel v tom nejužším místě. Něco tam konzumoval a nechtěl uhnout, obešli jsme ho, krásně nám pozoval.  Když ustoupila oblačnost, tak jsme zahlédli mezi dvěma jezery náš dnešní cíl Rifugio Genova Figari. Klesli jsme o 900m až na úroveň 2 000 m. Jenže ještě předtím jsme nuceni přebrodit rozvodněný potok, protože díky přívalům deště je cesta, výjimečně značená, totálně pod vodou. Jelikož jsme stejně mokrý, tak zase tolik neřešíme brod. Martin mě vyhecuje a já se pokusím, si nenabrat ještě více vody do bot a zkusím říčku přeskákat, což Martin za bujarého smíchu natáčí 😊 a poté umístí na sociální sítě, prostě kamarád. V chatě máme opět pokoj sami pro sebe, ale hlavně dole je místnost, kde se topí a dají se usušit věci! V restauraci se topí v kamnech, takže se postupně prádlo, boty stěhují sem, kde do rána krásně uschnou. Poprvé se dostáváme ke sprše, která je za poplatek 5€, ale přijde vhod. Nalejeme do sebe jedno pivo, a po večeři ještě červené víno k debatě nad mapami jak vlastně postupovat dál, neboť počasí je stále takové nejisté. Nakonec máme tři varianty, vše rozhodne počasí. Řešíme to až do 22:30.

Den 5. – úterý 29.srpna

Snídaně tentokrát až na 8h. Ráno máme radost, že nám vše uschlo! Otázkou je, na jak dlouho…. Z okna vidíme, že přes noc napadl sníh zhruba od 2 300m. Uvidíme, co nás bude dál čekat, předpověď už ale vypadá lépe. Čeká nás přechod sedla Colle di Fenestrelle 2 463m, kam dorážíme před polednem. Stále nás doprovází nízká oblačnost, v sedle na severních stěnách leží poprašek sněhu. Opět nás doprovází kamzíci a kozorohové a později níže, i krávy s jejich zvoncovým koncertem. I to počasí se lepší, a Alpy se nám ukazují v plné parádě. Myslím, že jsme si to už zasloužili. Dle plánu, i když Michalovi se to moc nezamlouvalo, bivakujeme na chatě Rifugio Soria Ellena 1 840m. Chata leží ve stráni, překračujeme potok Rio della Maura, abychom opět pár desítek metrů nastoupali k chatě. Michal chtěl pokračovat dál přes sedlo Col de Finestre 2 178m, kde je zároveň i hranice s Francií. Pohled na sedlo z údolí je impozantní. Zůstáváme, a hranici do Francie překročíme až zítra. Doplňujeme cukry colou a kávou. Bereme pokoj, kde spíme opět jen mi tři. Využíváme slunečného počasí a jdeme ven fotit, sejdeme na planinu Piano del Praiet 1 800m, bez batohů je fajn 😊 V 19hod je večeře, tentokrát již v poklidu, mimo jiné brambory s dušeným masem, zaujal moučník, broskev politá čokoládou, jo, to já můžu. Zalijeme pivem, které už snese přísnější měřítko. Uleháme s vidinou zlomu v počasí.

Den 6. – středa 30.srpna

V 7:45 máme budíček, v 8h už sedíme dole na snídani. Opět klasická italská, vločky, jogurt, buchta s nutellou nebo marmeládou (u mě vždy vyhrála nutella) Po snídani startujeme mezi prvními, odhazujeme svršky, neboť počasí opravdu dostalo rozum, a sluneční paprsky, které zatím ještě svádějí boj s mraky, a hlavně bude ještě chvilku trvat, než proniknou k nám do údolí. V pohodě, a jak se stalo už zvykem, v dobré náladě stoupáme do sedla Col de Fenestre 2 474m (ty názvy sedel vypadají pořád stejně) a hlavně ke starým kasárnám, neboť toto bývalo kdysi velmi strategické místo. Dnes je strategické hlavně pro smečku, nevím jak to jinak nazvat, kozorohů, kteří tuto rozpadající se nemovitost okupují. Jejich zděšení, že bychom náhodou zde chtěli nocovat, bylo zřetelné. Bránili si svůj domov. V mých původních plánech zde ten bivak byl plánován…. Nevím, jak by to dopadlo, protože uvnitř byl značný pach, prostě to tam smrdělo. Zde se chvíli zdržíme, fotíme a pozorujeme  kozorohy. Překračujeme státní hranici, opouštíme Itálii a nakukujeme do Francie, a vlastně poprvé jsme v Národním parku, podle kterého se jmenuje náš trek – NP Mercantour.  Při sestupu ze sedla na francouzské straně míjíme několik dalších vojenských pevností, bunkrů. Dojdeme k jezeru Lac de Fenestre 2 263m, kde pro změnu na nás hvízdá svišť a jeho kámoši. Blížíme se k cíli dnešní etapy, k chatě  Refuge de la Madone de Fenestre 1 905m. Chata je součástí „areálu“ , kde leží i katolický kostel Sanctuaire de Fenestre, i zřejmě bývalý velký hotel. Je nám trochu záhadou proč zrovna zde, protože to není místo bůhví jaké. Dokonce tu je i prodejna suvenýrů, leč zavřená. Níže u cesty je i farma, kde prodávají sýry. Opět zavřeno, škoda. V kostele, se chvilku zklidníme, každý z nás zrelaxuje dle svých priorit. Prozkoumáme toto hodně zvláštní místo, opravdu bych rád věděl, co tu třeba před 200lety bylo… Vracíme se do chaty, která se mezitím slušně zaplnila, mimochodem spíme v jednom z nejmenších pokojů, co jsem, kdy v Alpách viděl. V podkroví, takže stěny, které jsou strmě zkosené, nejen opticky pokoj ještě zmenšují. Opravdu, není nouze o rány do hlav o trámy 😊. Ošetřujeme puchýře, kterých se ne a ne zbavit. Před večeří, proběhlo něco, co se taky ještě na žádné expedici neudálo. Proběhl bleskový turnaj v šachu! Příjemné zpestření při čekání na večeři. Musím zmínit věc, která nás všechny překvapila. V chatě je s námi ubytovaná rodina Francouzů, manželé (klasika, žena – muž) a tři děti. Nejstarší cca 1-2třída, střední cca 4-5let, a nejmladší asi 9-11měsíců! Otec ho měl na zádech v krosně. Když si vybavíme cestu, kterou jsme sem přišli, bez ohledu na počasí, tak nás to zarazilo. Samozřejmě nejmladší dítě je rušivým elementem celého večera. Moc to nechápeme, nemá z výletu nic dětská část rodiny, ani ta dospělá, navíc ruší tím další ubytované, což se dělo i v noci a ráno. Ráno tragická snídaně, na Martina dokonce ani nezbyla čistá sklenička… Jinými slovy, hurá zpět do Itálie.

Den 7. – čtvrtek 31.srpna

V 7hodin budíček, o půl hodiny později výše zmíněná tragická snídaně, a v 8h opouštíme toto zvláštní místo. Asi nejlepší vzpomínka na toto místo bude příhoda z večeře, kde si k nám přisedla pohledná, mlaďonká slečna. Tipovali jsme jí, díky špičkové angličtině, kterou konverzovala se sousedícími Italy, na Američanku. Jaké bylo překvapení, když jsme později zjistili, že to byla Němka. Unesen mládím jsem zapomněl zmínit, že nás dnes čeká nejtěžší den, královská etapa. Mapy ukazují 1 306m nastoupat a 605m klesnout. A hlavně návrat do Itálie. V 11h dobýváme sedlo Pas du Mt.Colomb 2 548m, chvilku před tím na malé plošině za vedra shazujeme batohy, fotíme, tyčkujeme. Došla nás i „Američanka“ která dostala jméno Helga 😊 Sestup sedlem byl trochu exponovaný, chvilkama nebylo vidět kudy vede cesta. I díky tomu jsem opět upadl, tentokrát byly slyšet jen sprostá slova, bez zranění. Za další dvě hodiny míjíme přehradu na jezeru Lac de Fous 2 198m. Krásná lokalita za parádního, chce se říct vrcholového počasí. Na konci údolí, vpravo od přehrady leží chata Refuge de Nice 2 232m, což bylo asi nejlepší z celé francouzské části této expedice. Čas hraje s námi, takže spočineme na oběd v této chatě. Při výběru z jídeláku, nás servírka osloví slovenštinou. Poprvé, a naposledy, na tomto tripu zaslechneme mateřský jazyk. Slečna pomůže s výběrem jídla, poradí s cestou a hlavně máme vyřídit pozdrav chatařovi s chaty Rifugio Pagari 2 650m. Slovenka tvrdí, že je to nejhezčí chata široko, daleko, vysoko. Doplňujeme vodu, sledujeme horaly, co jdou před námi se stejným cílem, protože stěna před námi je docela impozantní. Ale hlavně se začínají honit mraky, a deště jsme si už letos užili dost. Loučíme se, při placení se cítíme trochu trapně, neboť bratrská sleva byla větší, než mohl kdokoli z nás očekávat. Symbolicky se s námi loučí u chaty kozoroh tak blízko, že by se snad nechal i pohladit. Klesáme k můstku přes jeden z přítoků do jezera Lac de Fous, a pak už jen ostře, hodně ostře do vrchu. Za tři a půl hodiny ostrého stoupání opouštíme Francii a vracíme se do Itálie v sedle Passo di Pagari 2 798m! Chvilku před tím jsme minuli dvojici jezer Lacs du Mont Clapier, kde jsme se již víceméně pohybovali mezi mraky. Naše radost byla veliká, toto bylo poslední drsné stoupání, poslední „bojový“ úsek. Tento pocit umocnil ještě ukazatel v sedle, kde stálo, že k cíli, k Chatě Pagari to je 20minut, slovy dvacet minut. Jo, pěkný hovno (omlouvám se, ale to jinak nejde) těch 148m výškových metrů jsme šli 65minut!! A to ještě slovo šli, je značně nadnesené, to bylo regulérní lezení. Tolik sprostých slov co z nás vylétlo, nepadlo za celý předchozí týden. Cesta byla neznačena, jinak to nejde popsat, vraceli jsme se, klesali, stoupali, mazec. Michal byl opět o pár chvil rychlejší. Když jsme ho viděli dole, a ptali se kudyže máme klesnout k němu dolů, tak odpověď zněla, já nevím, musíte dolů…. V tu chvíli jsem měl tep o několik jednotek vyšší než výška okolních kopců 😊 Naprosto vyčerpaní, aby ne přece královská etapa, jsme v 18h dorazili k chatě Rifugio Marchesini-Federici at Pagari (oficiální název) 2 650m. Musím uznat, teď už ano, že chata leží na naprosto dokonalém místě! Vlevo je vidět to sedlo, co to k němu trvá jen 20minut, a vpravo je vidět přehlídka toho největšího co nám Alpy nabízí. Díky aplikacím, kterými oplývají naše mobilní telefony, jsme zjistili, že v dáli (až 200km, až taková byla viditelnost) vidíme krále Alp, Mont Blanc 4 809m, Matterhorn 4 487m a dokonce i Gran Paradiso 4 061m, kde jsme s Michalem v roce 2010 stáli. Dost kochání, Michal odchází zajistit nocleh a večeři. Po chvíli vcházím do chaty i já s Martinem. U stolu sedící pár Němců, s kterými jsme se různě potkávali, na nás s úsměvem „twenty minutes“? A následoval další výbuch smíchu… No nejen nás to stálo více času než dvacet minut… Chata nemá chybu, trojpatrové palandy, opět a zase turecký záchod, kde provést velkou potřebu po té celodenní dřině je skoro rovno žádosti o invalidní důchod. Značně znaveni, ale spokojeni, usedáme k večeři, netušíc co se zde odehraje. Chatař Andrea Pittavino všeobecně známý pod jménem Aladar, který je sám obsluhou, kuchařem a pokojskou v této chatě, vykouzlil opět večeři o čtyřech chodech navíc završenou vlastnoručně vyrobeným pivem! Jo, nacházíme se v nejvýše položeným minipivovaru v Evropě. Nebyli jsme jediní kdo tu nálož jídla, opět včetně moučníku, nesnědl. Znovu opakuji, opravdu je na vše sám. Vše je dohledatelné na netu. Samozřejmě u večeře jsme opět dostali záchvat smíchu. Pivo bylo super, dokonale nás uzemnilo. V 21h uleháme, chvíli po té slyším zdálky jak Michal říká, že Sparta porazila D.Záhřeb 4:1 a postupuje do Evropské ligy, no usínalo se krásně. Ono totiž celou expedici jsme byli na štíru se signálem. Signál na volání jsem já osobně měl asi jen dva dny a to jestě, jen pár hodin. Paradoxně daleko častěji byl dostupnější signál datový. 

Den 8. – pátek 1.září

Tento den byl ve znamení konce. Dlouhý sestup dolů, dolů do civilizace, což mělo jeden jediný aspekt, konec expedice. Před tím ještě proběhla snídaně, na kterou já nevzpomínám nejraději, protože ráno jsem se probudil s šílenou bolestí zad. Představa, že mám s batohem klesnout o necelých 1 500m byla nepřijatelná. Já vlastně ani nevím co bylo k snídani, nemohl jsem sedět, tak jsem u snídaně stál 😊 Jo,jak ten ocas. Michal mi nabídl Brufen, který jsem s radostí vdechnul. Alpy nám na závěr předvedly to nejlepší, co mohly, parádní počasí, výhledy až bůhví kam. Martin mi pomohl nasadit batoh, a zahájili jsme poslední sestup. Nevím, jestli pomohl Michalův Brufen, nebo mi záda srovnal batoh, ale asi po půl hodině jsem o žádné bolesti neměl ani tušení. Za to Martinovo koleno se tvrdě hlásilo o slovo. Dokonce došlo i na mé staleté obinadlo, které sebou vozím, přesně pro tyto události. Zkrátím to, před 13hod jsme došli do vesničky San Giacomo 1 205m, kde jsme Michala, byl nejméně raněný, vyslali zajistit odvoz do civilizace, konkrétně do Valdieri. Náš tiskový mluvčí se úkolu zhostil na výbornou, po pár minutách přišel, s tím že ve 14h přijede pán, který nás odveze. A že, o pár metrů výše je restaurace. Zouváme pracovní obuv a obouváme sandále, doplňujeme cukry, honíme WiFi, aby jsme Vám mohli dát vědět, že jsme šťastný a v pořádku. Hodinka utekla, a za chvilku sedíme v JEEPu a valíme dolů. To je konec, konec něčeho, co se opět zase a znovu povedlo! Na hodnocení je ještě čas.  Za necelou půlhodinu jsme ve Valdieri 785m, během sjezdu jsme nelenili a zabukovali nocleh. Valdieri, je malé, opravdu malinké městečko. Paradoxně, až tady kupuji mapu, kterou v ČR nebylo možné koupit. Jsem sběratel, takže pro mě má hodnotu určitě větší, než kolik stála, cca o třetinu levnější, než se u nás mapy tohoto vydavatele pohybují…no comment. Spíme v normální posteli, máme k dispozici sprchu s teplou vodou, normální záchod, kde není třeba žádné ekvilibristiky. A přesto všechno si nejsem jist, jestli z toho máme radost. Jdeme doplnit kalorie. Není moc na výběr. Dáváme pivo, znovu a opět rozpoutáváme nekonečnou debatu o kávě, vaření atd. Zároveň vybíráme podnik, který bude mít tu čest nás hostit na večeři. Z těch dvou vybíráme ten blíže k našemu bydlení. Samozřejmě jsme se uvedli tím, že jsme vešli a drze se usadili ke stolu, v tu chvíli ještě zavřené restaurace…. Naštěstí jsme asi něco vytušili, a nedovolávali jsme se obsluhy. Po pár minutách přišel pan číšník, a jak v michelinské restauraci nám začal, v italštině, všechny jídla představovat, mi souhlasně pokyvovali, občas vyjádřili podivení zdviženým obočím. Ještě musím doplnit, že tabuli s jídelním lístkem posadil před nás na volnou židli, viz. Foto.  Nakonec jsme si všichni tři naprosto nečekaně a překvapivě dali pastu, prostě těstoviny….

Den 9. – sobota 2.září

Ráno snídaně, pan ubytovatel se snažil, hodně se snažil. Byli jsme jediní, kdo u něj bydlel. Asi už konec sezony. Jo, snídaně byla super. V 10:50h nám jede z náměstí autobus do Klína (Cunea) a pak vlakem do Turina. V Turíně máme ubytování zajištěné dopředu už z vlaku. Hned vedle nádraží. V hotelu. Jdeme na prohlídku města, které máme spojené s OH v roce 2006, a hlavně z působení držitele Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy Pavla Nedvěda v Juventusu. A proto je jedním z cílů Juventus Store. Pro nás fotbalové fanoušky to je skoro ráj, a je úplně jedno, jestli to je v Londýně, Barceloně nebo Turíně. Martin kupuje pro tchána šálu Juve. Obchod leží přímo v centru města. Holkám fotím obchody světoznámých značek, čehož za chvilku lituji, protože seznam věcí, které nutně potřebují mi skoro zahltí telefon 😊 Turín mě osobně překvapil, mile. Pěkné město, s historií a bonusem na dohled Alp. Během putování městem jsme hledali mimo jiné i suvenýry. Jo, já od začátku prudil s hrníčkama na espresso 😊 No a dočkal se, dva úlovky, jeden horský a jeden fotbalový. Klukům jsme přivezli jeden z mnoha symbolů Turína, maketu Fiata 5000. Večeře proběhla neitalsky, dali jsme si hamburger s hranolkama, zalitý pivem, v Michalově případě vínem. Restaurace super, ale naprosto narvaná, na vše se čekalo moc dlouho. Odcházíme nočním Turínem k řece Pád, kde to neskutečně žije. A zde teprve probíhá doutník, nevím jestli vítězný, ale zasloužený. Všichni tři si pochvalujeme kvalitu kuřiva, 😊 jo pochválím se. Ale hlavně ta atmosféra okolo nás. A ty kulisy! Shodli jsme se, že to byl zřejmě nejpůsobivější závěr expedice posledních let. My hladovější jsme si ještě přímo na náplavce objednali nášup, v podobě kebabu a piva. Poté jsme se přesunuli na hotel. Cestou padaly ještě nápady na další piva, ale podnik, kde by nám ještě nalili, jsme nenašli, bylo už po půlnoci… A to jsme byli i na nádraží, kde nás málem zavřeli…..

Den 10. – neděle 3.září

Ráno snídáme v hotelu, což je něco úplně jiného nač byly naše žaludky navyklé poslední dny. Po snídani se ještě válíme na pokoji, neboť máme čas. Vlak nám jede později. Opouštíme Turín, já osobně s pocitem, že ne na dlouho. Vlakem do Milana, kde nám to z Malpensy v 17:55 letí směr Praha. Opět jsme se pokochali jízdou vlakem okolo 300km/hodinu, což je ještě pořád, a asi ještě dlouho bude, mokrý sen naší politické garnitury. Hlavně, že u nás melou, že Itálie je nejchudší zemí Evropské unie, nějak jsem to nikde neviděl. Ale jo, možná ano, nikde, opravdu nikde jsem neviděl žlutomodrý prapor na žádné budově, asi na to nemají peníze. Na letišti jsme o dost dříve, takže zorganizuji improvizované studio pro fotbalový přenos 1.ligy mezi Libercem a Spartou. Tak jako celý tento prodloužený týden tak i tento zápas dopadl na výbornou. Před 20h přistáváme v Praze, kde nás čeká Franta, Martinův táta, aby nás odvezl domů.

Odkaz na video Michala P. s jeho svolením zde.

Grazie e arrivederci

Merci et au revoir

Účastníci tour:

Martin V. – 38let, hokejový brankář, motorkář, TdMB 2022. Fotil Canon R 10 + Canon 15 – 30,  iPhone 13 Pro Max

Michal P. – 42let, TdMB 2009, Gran Paradiso 2010, Tour du Monte Rosa 2011, St.Bernard Tour 2014, GR54 Des Ecrins 2015. Fotil Canon R 5 + 16-35 f2,8L II USM

Martin B. – 56let, TdMB 2009, Gran Paradiso 2010, Tour du Monte Rosa 2011, St.Bernard Tour 2014, GR54 Des Ecrins 2015, Haute Route Chamonix – Zermatt 2017, Alta Via1 2018, TdMB 2022 Fotil Canon 7D + Canon 10-22 f3.5-4.5 a Samsung Galaxy NOTE8

Závěrem.

Pro mě, splnění kdysi vysněného treku. Ale nejen to, pokračování toho, co začalo loni a doufám, že to jen tak neskončí. Navíc, letos velký bonus, návrat Michala. Užili jsme si to, myslím, naplno. A tím, že je tento report publikován s velkou prodlevou, vím, že to jen tak nevyprchá. I proto, jsme již při návratu začali pracovat na akci příští. Nebyl bych to já, abych do toho nezačal šťourat, a nehnal to někam výš, v tomto případě dál. Jen si příště musím ohlídat dny před odletem, letos jsem obrazně řečeno, ze štaflí skočil do pohorek, a to není moc dobrý. Aspoň den pauzy to chce. Kluci díky.

Zvláštní poděkování:

Frantovi V. – za opět luxusní servis při odjezdu a příjezdu

Leteckým společnostem – že se držely leteckého řádu

Trenitalia – za super jízdy rychlovlakem

Chatařům a chatařkám – za parádní servis pro nás poutníky

Michalovi P. – za grafické zpracování trik, a znovu zapojení do trekového týmu

Martinovi V. – za dokonalé datové zajištění expedice

Všem kamarádům a přátelům – za projevenou účast a hlavně zájem při prvních dnech kdy se počasí zbláznilo

Trochu statistiky:

Nachodili jsme cca 76km, ▲5 052m, ▼5 445m, měřeno Polar GritX

Záznam z cesty

24. srpna 18:45 – Sbaleno, a zítra jedem!!! V 5h ráno pro mě přijede Franta Martinův táta (opět velké díky) jedeme pro Michala a pak na letiště. V 7:40 vzlétneme, aby jsme v 9h přistáli v Bergamu, odkud busem do Milana a poté rychlovlakem přes Turín do Cunea. A pak busem (snad) do startu celé té taškařice, do lázenského městečka Terme di Valdieri 774m.

25.srpna – To byla noc! Moc jsem nespal, důvodů bylo vícero. Stále trvající vedro, znovu nastupující nasranost z výkonů fotbalové Sparty a taky strach co vše mi chybí v batohu…

6:30 lehká snídaně na letišti.

25.srpna – 7:30 sedíme v letadle, za chvíli na čas vzletneme✈

9:00 – Přistáli jsme 👍🏻

10:00 Sedíme v busu směr Milano centrale, kde nám ujede původně plánovaný vlak. Nic se neděje za hodinu v 12:02 jede další. Vedro jak v Praze

11:45 – Milano centrale, máme koupeny lístky na vlak, už má, jako jediný, 35minut zpoždění 🤨 dokonce byl i čas na lasagne.

13:45 – Turín další vlak ujel, za 45minut další

15:30 – To zpoždění způsobilo, ze se dnes už nedostaneme na start. Bivakujeme v městečku Cuneo, a ráno v 8:20 necelou hodinu busem, a pak už jen pravá, levá. .

26.srpna – Parádní spánek, vydatná snídaně a za chvíli vyrazime na poslední bus směr Terme di Valdieri 1 395m a pak nas čeká tisíc výškových do cíle první etapy Rifugio Emilio Questa 2 378m. Trochu ranního stresu, bus měl zpoždění 10minut (jiný už nejede) a řidič se divil, ze neovladame italštinu a ani albánštinu 😁

14:00 Rifugio Questa 2 370m dnešní cíl. Spime v jurte počasí proměnlivé

Je tu strašně kolísavý signál, takže pro dnešek to zřejmě bude vše.

Ne 27.8

Dnes velký očistec, v noci prudká změna počasí, vichřice, déšť, jurta malém ulitla. Rano jsme vyrazili v dešti, který střídavě zůstával a sílil, poté i párkrát zahrmelo. Prostě vše co nechces. Total promoceny, hlavně boty, jsme po 16h dorazili na Rifugio Franco Remondino 2 430m s menší pauzou na minichate Elena 1 790m. Ted vecerime stejné jídlo jak včera. Zítra nás čeká nejvyšší bod Tour Passo del Brocan 2 892m. Uvidíme, předpověď je tragická….

Večere, stejné jako včera, asi místní specialita. Včera s polentou dnes s br. kaší 😀

Po 28.8

Pocasi značně proměnlivé, většina horalů sedí u mobilu a sleduje radar počasí, uvidíme. Dnešní etapu na 99% zkracujeme, nocleh bude už na Rifugio Genová Figaro 2 000m. Ale přechod přes Tour passo del Brocan 2 892m platí…

16:45 Už bydlime v Rifugio Genova Figari v 2 015m. Počasí o dost lepší jak včera, mlha, chvílemi déšť, nahoře chvilku sníh a vítr. A presto všechno jsme v pohodě, dá se říct i vysmátí 😀 Stoupání na Passo Brocan 2 892m, jsme si užívali, super výstup, místy i po čtyřech

Sestup dolů byl trochu opruz, kameny a násobně silnější vítr. Tady sucho opravdu nehrozí. V jednu chvíli nám cestu zastoupil vzrostlý kozoroh, nechtěl ustoupit, tak jsme ho za trest zdokumentovali zepředu i zezadu😁

Tak na lepší počasí🍻

Sušíme, sušíme, aby bylo zítra co promočit🌧🌞

Úterý 29.8

Po dvou dnech máme vše suché, otázka je na jak dlouho. Sice neprší, ale cca od 2 300m je tak trochu bílo… Máme tři varianty dalšího postupu, vše je jen o počasí, uvidíme. Dnes přesun na Rifugio Soria Ellena 1 840m, ale přes Colle delle Fenestelle 2 463m.

Rifugio Genova Figari 2 015m

17:45 máme ubytování dle plánu Rifugio Soria Ellena v 1 840m. Konečně se nám trochu hora odměnila, krásné výhledy, jasno. Vypadá to na zlom v počasí. Cestu nám opět zprijemnila místní fauna kamzíci, kozorozi a i svišti a samozřejmě i krávy a jejich zvoncovy koncert. Zítra stoupame na Colle di Finestra 2 471m, kde opustime Itálii a nakoukneme do Francie, pak klesame do 1 903m Refuge La Madone, kde je nocleh, před těžkým dnem.

Colle di Fenestrelle 2 463m

Ať to počasí vydrží 👍🏻

Streda 30.8

Buongiorno, venku modrá obloha, trochu chladno, ale brzy se zahrejeme výstupem. A konečně prekrocime hranice do Francie.

Vystup na Col de Fenestre jsme za jasné oblohy ale chladnějšího počasí zvládli v pohodě. Opět nás doprovázeli kamzíci, kozorohove a svišti. Při sestupu na francouzskou část už bylo pod mrakem, ale bez deště. Po 14hod jsme dorazili do Refuge de la Madona de fenestre, kde bivakujeme.

31.8 Polojasno, vycházíme, dnes zřejmě nejtěžší den. Těšíme se na návrat do Italie, tato zastávka byla asi zatím nejslabší, jídlo super, vše ostatní stalo za prd. Budeme dnes skoro ve 3tisich, takže asi bez signálu.

1.9

Konečně jsme na signálu! Včera náročný den. Nastoupali jsme 1288m a klesli 669m, ovšem ve značně těžkém terénu, místy s žádným značením. Počasí bylo s námi, takže jsme měli krásné výhledy. V sedle Passo di Pagari 2 798m se situace měnila každou vteřinu, slunce, mlha… V 18h jsme dorazili na Rifugio Pagari 2 650m značně umordovany. WiFi ani GSM signál nebyl. Chata, údajně nejheztsi v teto oblasti, byla super! Chatar cca věk 65let na vše sám! V teto nepřístupné lokalitě večeře o čtyřech chodech, velké porce, nikdo z nás nedojedl, a jako bonus tam sám vaří pivo Birra Pagarina!! Nejvýše položený pivovar v Evropě! Dnes ráno nás čekal sestup 1 356m! do San Giacomo, odkud jsme vzali za vděk Taxi az do Valdieri, kde již máme ubytování a probíhá konečně nějaká hygiena.

Domaci alpské pivo 😁

Dnešní sestup

Tam vzadu nahoře je sedlo Passo di Pagari 2 798m

2.9

Včera poklidné posezení u večeře a dvou pivech. Za chvíli v 10:50 nám jede bus do Cunea, pak rychlovlakem do Turína, kde trek oficiálně ukoncime 😁

Večerní Valdieri 774m

11:24

Ve vlaku z Cunea do Turina 😀

3.9

Přesun do Turína proběhl bez sebemenších problémů. Ubytování v hotelu na dohled od nádraží, takže v centru. Odpoledne jsme strávili prohlídkou města a nákupem suvenýrů. Dokonce jsme narazili i na mé oblíbené hrnecky na espresso 😁, takže vezu dva úlovky. Večer závěrečná večeře, pivo, vino a v hodně pozdním večeru samozřejmě vítězný, zasloužený doutník s pivem na naplavce u řeky Po. To byla super tečka, už dlouho jsem se tak hodně nezasmal jako těchto posledních devět dní. Ted už jen, aby letadlo EasyJet nemělo večer zpoždění.

Řeka Po