Náhradou za neuskutečněný odlet na Terceiru, která je součástí Azorských ostrovů, byl výjezd do italských Dolomit. Toto bezpochyby nádherné pohoří jsme již navštívili v letech 2011 – 2014. Tentokrát jsme vyrazili k jezeru Lago di Santa Caterina, které patří k městečku Auronzo di Cadore a leží ve výšce 822m. Hlavní tábor jsme rozbili v Hotelu La Nuova Montanina. Po zkušenostech z loňska jsme opět vybrali pobyt s polopenzí. Má to tu výhodu, že naše návraty z kopců bývají pozdní a zde byli večeře až od 19:30, což bylo ideální. Letos jsme byli ušetřeni loňským šaškárnám s očkováním, covid pasama, rouškama a jinýma zhovadilostma, které nakonec nikdo nepožadoval. V sobotu 18.6 jsme vyrazili, na nás, docela pozdě díky pracovnímu vytížení až do pátečního večera, až po 8h ranní směr D5, Rozvadov, Regensburg, Mnichov, Insbruck, Brenner a pak už jen po parádních vysokohorských silnicích padáme krátce před 17h k jezeru a následně k hotelu. Hotel splňoval naše kritéria, nejsme nijak nároční. Co nás trochu mrzelo, že jsme neměli výhled přímo na jezero, a vadilo, že paní pokojská (každý den) uklízela pokoje již od cca 8:30, kdy jsme šli teprve ze snídaně…
Mapu jsem nestihl v Praze koupit, což se stalo výhodou, neboť přímo na místě jsem tu samou od Tabaccomaps koupil o více jak stokorunu levněji, což nebyla jediná věc, která tam byla levnější než u nás. Přímo z okna se před námi tyčil vrchol Monte Agudo 1 592m. Usoudil jsem, že to je přesně aklimatizační výstup. Na vrchol, kam vedla lanovka přímo od jezera, ale ta se nás logicky netýkala, jsme vyrazili za parádního počasí. Lanovka má ve výšce 1 392m mezistanici Malon Basso, odkud vede dolů k jezeru nejdelší bobová dráha na světě. Poblíž je chata Rifugio alpino La Zopa. Cesta se v úmorném vedru z části po sjezdovce brzy ukázala jako ne zrovna jako aklimatizační 🙂 Vrchol kopce jsme brzy přejmenovali na Monte Hovado, neboť tento hmyz tu na nás asi čekal pěkně dlouho. Jak si jinak vysvětlit, to že nás pokousal tak jak už dlouho nic? Z obou míst jsou parádní výhledy na okolní hory. Dolomity v plné parádě, a přitom jen ve výšce 1 592m. Proběhlo nutné občerstvení Radlerem a naší drogou, espressem 🙂 Lákalo mi sjet na bobech dolů (měli jsme od hotelu opět slevovou Cards Tre Cime), ale nechtěl jsem opouštět náš tým, protože Magduna není bobista.
Další den jsme se přiblížili autem ke známému jezeru Misurina 1 754m, který byl od nás vzdálen 24km po nádherné horské silnici SR48. Samé serpentiny a krásná panoramata s převýšením 668m! Pro řidiče vyhledávajícího tyto cesty, doslova ráj. Od Misuriny, doporučuji zaparkovat u lanovky na Rifugio Col de Varda 2 106m, neboť tam je parking zdarma. U jezera na oficiálním parkovišti se platí 2€/hod. Opět za velkého vedra šlapeme nahoru k chatě, chvílemi lesem křižujeme lanovku. Chata klasická italská, výborná pasta na X způsobů a nezbytné espresso, jako palivo na další výstup. Od chaty pokračujeme pozvolným stoupáním k dalšímu záchytnému bodu, k Rifugio Citta di Carpi 2 110m. Zde již pochodujeme v podstatě sami a to jen umocňuje krásné výhledy. Před 16hod dorážíme k parádně situované malé chatě (mě se okamžitě vybaví, že jsme tu kdysi spolu byli) chata vypadá opuštěně, ale zdání klame. Dáváme klasiku, Radlera a espresso, a po chvíli zahajujeme sestup. Za mě jedno z nej míst co znám v Dolomitech (v hlavě se již rodí nápad na trek) Cestou zpět vidíme ukazatel stavu sněhu v letech 2009 a 2014 (viz. foto), musí to být nádhera i v zimě…. Kolem 18h scházíme k Misurině, nad kterou je řádně zamračeno. Vlastně ujíždíme před lijákem a bouřkou, což se v počátku daří, ale u hotelu jsme dostiženi.
Jedno z přání bylo navštívit prodejnu LA Sportiva v Cortině, kde jsme si chtěli zakoupit (nebo aspoň na živo vidět) nízké trekovky. Bohužel jsme úplně zapomněli na poobědovou siestu 🙁 Čekat do 16h se nám nechtělo. V Cortině d´ Ampezzo probíhá rekonstrukce a výstavba všeho možného i nemožného, protože v roce 2026 zde bude probíhat zimní olympiáda. Navíc jsme tu již v minulosti byli.
V Dolomitech je spousta krásných horských jezer. Jedno z těch TOP je Lago di Sorapiss ležící ve výšce 1 923m. Nejbližší pro nás přístupová cesta začíná u Hotelu Cristallo, někde v polovině cesty na Misurinu. Parkujeme u zavřeného hotelu, stejně jako ostatních pár turistů. Projdeme okolo malé farmy Valbona, zahneme doleva a vstupujeme do lesa. Tam poprvé vidíme oranžové fáborky ukazující cestu účastníkům ultra trailového závodu Lavaredo Ultra Trail o délce 200km a převýšení 5 800m! (Německý vítěz to zvládl za 11h 56minut!!) Fáborky jsme potkávaly i další dny, na velmi zajímavých místech. Klobouk dolů před všemi odvážlivci. Naše cesta pokračuje lesem za značné vzdušné vlhkosti. Ke konci údolí začínáme hodně zostra stoupat. Opravdu vůbec není vidět kam naše cesta povede. S na stoupanými metry se začíná kazit počasí, a mě je už teď jasné, že žádné super fotky jezera mít nebudu. Jdu pár metrů před Magdunou takže neslyším, jak nadává. Údajně padlo nejvíce sprostých slov v jejím životě. Po necelých 4hodinách se doslova vyškrábeme k jezeru, ale už za regulérního deště. Jezero je krásný, bohužel za deště proběhne krátké focení. Magduna komplet v ponchu, já klasika, kraťasy a krátký rukáv. Spolu s ostatními turisty odcházíme k nedaleké chatě Rifugio Vandelli 1 926m. Chata je plná (je tu jen asi jen 6 – 7 stolů) promočených turistů. Máme štěstí, že jsme jen dva, takže máme hned místa. Objednáváme Radlery a jak jinak pastu, poté tankujeme espresso. Plánujeme nad mapou další postup, oblékám se i já. Na rozcestí nejdeme zpět doprava, ale doleva traverzem. Měla by to být lepší cesta, protože jít stejnou cestou po těch mokrých kamenech by nebylo optimální. Traverzujeme a kocháme se nádhernou scenérií. Počasí se zklidňuje, a před námi hrají mraky s horama nádherné divadlo. Jenže cesta začíná být poměrně exponovaná, protože traverz se dost zůžuje, přibývají ocelová lana a pod námi cca 200m hloubka. Magduna remcá, zhluboka dýchá a šlape dál. Přibývají ocelová schodiště (logicky, ty nastoupané metry musíme zase slézt) Já nevím co dříve hlídat, Magduny sestup nebo tu okolní scenerii, protože ta se mění každou vteřinou. Sestoupíme až na 1 780m, a tam zahlídnu známé barevné fáborky, díky kterým jsme si zkrátili trasu o cca 4km, ale hlavně o asfaltovou část. Před 17h přicházíme k autu, jako vždy už tam stojí osamocené. Ohlížíme se za sebe na konec údolí na stěnu Dito di Dio 2 603m a nechápeme, jak jsme se tam mohli dostat…. Malá vsuvka, celé toto pohoří se jmenuje Cadini di Misurina, po naší dnešní návštěvě jsme ho přejmenovali na vyCadini di Misurina, až takové to bylo.
Relaxační den, už jsme si ho zasloužili, jsme vyplnili okruhem kolem „našeho“ jezera Lago di Santa Caterina 850m spojený s prohlídkou města Auronzo di Cadore. Lago je na jihovýchodním konci ukončeno přehradou. Hráz se dá v klidu přejít, jsou z ní krásné fotky panoramat nad městem. Dokonce je vidět i symbol Dolomit Tre Cime. Krásně jsme se prošli, poseděli na lavičkách, navštívili dva nádherný kostely, kde jsme byli úplně sami, a nechali vzpomenout na ty, kteří už tu s námi nejsou. Cestu jsme ukončili v baru Chalet Stella Alpina na pravém břehu jezera. O chatě jsme nevěděli, a jelikož bylo dost vedro, tak jsme občerstvení rádi přivítali. Celý den luxusní počasí, škoda, že tak nebylo předchozí den.
Na závěr jsem naplánoval dolomitskou klasiku. Okruh okolo dominanty Tre Cime (chcete-li Drei Zinnen) Okruh jsme šli již v předchozích letech. Pro mě něco jako povinnost. Jako v Z. Tatrách nejít okruh kolem Roháčských ples. Nástupní místo je kousek od chaty Auronzo 2 333m. K chatě vede vysokohorská silnice SR49, kde se dříve platilo mýtné, včetně parkovného, cca 15€. Oboje zůstalo, jen cenu zdvojnásobili. Já s tím souhlasím, to parkoviště bývalo neskutečně narvané. Kdo chce, šlape pěšky, další variantou je využití autobusu jedoucího od kempu nad Misurinou za slušné 4€, zpět stejná cena. To jsme přesně udělali my. V autobusu nás jelo asi sedm, povinnost nasadit hadr na hubu, nebyla dodržena, protože když si Magduna respirátor nandala, ostatní si na ni začali ukazovat. Rouška bleskově skončila kdesi v batohu, a pak teprve jsme v klidu vyrazili parádní horskou cestou. Pamatuji si, že jsem se tehdy bál, abych nepotkal autobus, protože vyhýbání je docela o strach. Dorážíme na konečnou, a venku bílo, mlha, že je vidět max. na 50m. Prima, nevadí, jdeme, máme bujnou fantazii. Tankujeme v chatě espresso (mimochodem, tady u té chaty jsem kdysi našel můj pověstný klobouk, který si zdobím nášivkami z hor) O dost se ochladilo. A proto tady proběhne další z testů. Na Azory (kvůli váze) jsem koupil každému lehké bundy KILPI. Ideální počasí na test. Trochu předběhnu, bundy obstály na jedničku. Díky své vzdušnosti a lehkosti (váha pouhých 90g, složená je velikosti krabičky cigaret) dostala jméno pavučina. Na těle není vůbec cítit. Pokračujeme známou cestou, občas když foukne, tak nám je naznačeno, co vše můžeme vidět 🙂 Přicházíme k další chatě Rifugio Lavaredo 2 344m, sbírám jen razítko na mapu a šlapeme dál. Terén se začíná zvedat, a vlevo se začínají osmělovat vrcholy Tre Cime (mimochodem těch vrcholů je pět, ne jen tři) a v sedle Forcella Lavaredo 2 454m se láme nejen cesta, ale i počasí. V dáli na úpatí hory Sasso di Sesto 2 539m vidíme asi nejznámější horskou chatu Dolomit Rifugio Locatelli alle Tre Cime 2 450m. Čeká nás ještě kus otevírající se krajiny, a my se těšíme na jídlo a občerstvení. Fotíme o sto šest, protože počasí dostalo rozum. Tre Cime si dává na čas, ale já už vím, že se ukáže v celé své dominanci. Za nesmyslného řevu postarší skupiny německy hovořících jelit se blížíme traversem k chatě. K našemu, a nejen našemu, zklamání je chata dnes zavřena (zřejmě příprava na ten Ultra trail). Hodujeme ze svých zásob, tatranky, tyčinky Mila, voda a jablko. Já sbíhám dolů ke dvěma stejnojmenným jezerům Laghi dei Piani, což je dohromady dalších 55 výškových metrů. Kocháme se tímto už asi pro nás poutním místem, a pomalu pokračujeme dál. Sestupujeme a to už se Tre Cime ukazuje bez bílého závoje za radostného focení ostatních. Padáme až na 2 172m a stoupáme do posledního kopce letošní dovolené, malá zastávka v Malga Langalm 2 254m. Nádherná chata, s luxusními výhledy. Dáváme pivo a tyrolské špecle se špekem. To byla taková dobrota, že se ještě teď oblizuji 🙂 Kruh se uzavírá, opět přicházíme, teď už za drobného deště k chatě Auronzo 2 333m. Opět tankujeme espresso, a teď již přes sklo se loučíme s tou parádní scenerií. Autobus jede na čas, za chvilku sedáme u Misuriny do auta.
Den před odjezdem jsme relaxovali u dalšího z jezer, u Lago d’Antorno 1 866m. Opět, jak jinak, se v něm zrcadlí okolní hory. Jezero leží těsně před mýtnou branou na Tre Cime. V okolí jezera jsou i pastviny, takže pohodovou atmosféru dokreslil zvuk kravských zvonců.
Stejně jako loni jsme i letos měli oblíbenou kavárnu Caffé Venezia, kterou jsme měli takřka u nosu. Čerstvé dortíky, ale hlavně tiramisu, a samozřejmě kvalitní káva, příjemné posezení ke sledování každodenního ruchu malého horského městečka, to nás baví.
Ubytování splnilo to, co jsme očekávali. I když jsme odjeli o den dříve, tak nám den účtován nebyl, ačkoli byl rezervován. Strava v pořádku, jen u snídaně nám chyběl teplý úsek. Večeře bezchybné, v ceně čtyři chody, což bylo někdy ažaž, takže jsme i několikrát sladkou tečku na závěr odmítli. Opět domácí, ale hlavně regionální kuchyně (např. pečený, mladý kohout atd.), a nebo pasta na tisíce způsobů, což nám vyhovuje 🙂 Jak jsem psal v úvodu, náhrada za ostrov Terceira. Nedá se to porovnat, Azory slibovaly více dobrodružství, panenskou přírodu a taky trochu exotiku. Tak třeba někdy příště….
Cesta zpět byla příšerná, hrozná a strašná! Kolony, ale hlavně uzavírky. Nejhorší cesta byla přes Rakousko. Tam už zřejmě definitivně podlehli zelenému komunismu! Jak si jinak vysvětlit maximální dovolenou rychlost na dálnici 100km/hod i na úsecích, kde to nebylo nutné? Prvních tři sta km jsme měli průměrnou rychlost 39km/hod! Super. Paradoxně nejrychlejší cestou se stal úsek od Mnichova až k nám domu. Ačkoli jsme byli nuceni se šetřit, tak jsme si to užili. Dolomity potvrdily to, že to je naše srdcovka.
Trochu statistiky na závěr:
Najeli jsme 1 776km
nachodili 124km, ▲3 114m, ▼3 007m, měřeno Polar GritX
Zvláštní poděkování:
Magduně – vím, že jí ta kyčel hodně trápí, a přesto bojovala. Klobouk dolů. Příští rok ti dám s horama pokoj, doufám…
Personálu hotelu La Nuova Muntanina – vše bylo tak jak má být, jen ty snídaně bych doladil
Všem provozovatelům chat, chatařkám a chatařům, kteří pořád dělají přesně to, co dělat mají. Dotvářet tu příjemnou atmosféru v horách, kvůli které se tam stále vracíme….
