Madeira 22.7

Naše hlavní akce roku nebyla tentokrát za horou, nýbrž na nádherný ostrov v Atlantickém oceánu patřící k Portugalsku, na Madeiru.

Po 4letech jsme si neplánovali dovolenou sami, ale svěřili jsme se cestovní kanceláři, konkrétně Fischerovi. Nemůžem si vlastně na nic stěžovat, ale po návratu jsme usoudili, že to bylo zbytečné. Zařidili by jsme si to sami a minimálně stejně dobře.

Ubytování jsme si vybrali v hlavním městě, ve Funchalu přímo v centru. Byla to ta nejlepší volba. Hotel Windsor pyšnící se 4mi hvězdami splnil to co jsme očekávali, ale na 4 hvězdy to opravdu nebylo. Nejvíce jsme postrádali klimatizaci na pokoji.

Madeira je nádherná a musí se zažít. Týden, který jsme tu strávili, bylo žalostně málo. Stálé počasí, příjemní lidé, nádherná příroda a to vše na relativně malém prostoru. Samostatnou kapitolou je místní gastronomie. Espada, úhořovitá ryba, dlouhá až dva metry, tradiční madeirské jídlo. S grilovaným banánem a zeleninou, gastro zážitek. Tuňák – atum, vyskytující se hojně v madeirských vodách, je na jídelním lístku restaurací všech kategorií. Sám jsem ho měl na několik způsobů, a můžu jen doporučit. Espetada, asi nejtradičnější jídlo. Špíz s hovězím masem, obaleným ve směsi česneku, bobkového listu a hrubozrnné soli podávaný na poměrně velkém meči. Lapas jsou přílipky, tedy něco jako malinké mušle, přilepené na pobřežních skalách. Upečou se na pánvi a zakápnou bylinkovým máslem a citronem. Údajně se vyskytují jen na Madeiře. Jako rychlé občerstvení, něco jako fast food, lze zakoupit v podstatě na každém rohu Bolo do caco – chléb připravený ze směsi mouky a sladké brambory, podávaný s česnekovým máslem s petrželkou a dalšími přílohami. Nápoje, místní, a jediné pivo Coral, je uplně v pohodě pitelné, možná i proto, že převzal recepturu od českého sládka. S teplotou podávaného piva nebyl nikde problém. K rybám jsme pili víno, dle nabídky. Nikde jsme se nespálili, vždy bylo bílé víno velmi chutné.

Během našeho týdne jsme absolvovali dva okružní výlety, ale ještě předtím, jsme vyrazili na chloubu Funchalu, trhy Mercado dos Lavradores. Tam se dá koupit od všemožných ryb, mořských plodů a jiných potvor, i neuvěřitelné množství druhů ovoce a také květin, koření, suvenýrů atd. Nejvíce nás zaujal úsek ryb. Mistři rybáři přistupují k porcování ryb s obrovskou pokorou a vážností. Je to pro ně každodenní ritual, ale není to vůbec poznat. S masem se vlastně mazlí. Není problém z velkého tuňáka vyříznout jen třeba 2cm steak. S úsměvem provedeno. Ovocný úsek je o trochu klidnější, ale skoro u každého stánku je Vám něco nabízeno k ochutnání. Nutno podotknout, že poměrně slušně, žádné tahání za ruce a pod. Nejvíce nás zaujaly, a také chutnaly, maracuji. Obrovské množství druhů, kiwiová, citrusová, melounová, banánová atd. Madeirské banány jsou také zvláštní. Malé, dost podobné asijským, ale musí se konzumovat hodně zralé, pro středoevropana až přezrálé. Pak teprve poznáte jejich pravou chuť. Madeirské banány se dají koupit jen na ostrově. Vyváží se jen do Portugalska, a to ještě jen v minimálním počtu. První zastávka západního okruhu byla u mořského útesu Cabo Girão. Nejvyšší bod útesu je 580m nad oceánem, což jej řadí na druhé místo v Evropě. Po té jsme se přesunuli do malebného městečka Ribeira Brava. Městečko leží na úrovni oceánu, není tak „kopcovité“ jako třeba Funchal. Dominantou města je kostel SãoBento ze 16. století. Další zastávka byla na náhorní plošině Paul da Serra. Plošina má od západu k východu asi 17 km, od severu k jihu asi 6 km. V odpoledních hodinách zde obvykle padá hustá mlha, je zde vlhké horské klima. Já se konečně aspoň trochu cítil ve svém živlu, aby ne, byl jsem ve výšce okolo 1400m. Pak jsme klesali zpět k Atlantiku konkrétně, k městu Porto Moniz. Cesta byla zpestřena několikerým sprchováním ze skal, odkud se valí voda zpět do oceanu. Zajímavým přírodním úkazem jsou vulkanická jezírka, která tvoří pobřeží hned pod městem u Restaurante Cachalote, kde proběhl oběd, tuňák s rýží. Potom cesta vedla podél pobřeží směrem na východ k obci São Vicente. Obec poklidná, ostatně jako celý ostrov, kde nikdo nikdy nikam nespěchá. Zde jsme v Baru Filhos do Mar ochutnali pravou, před námi namíchanou Ponchu což je typický nápoj z ostrova Madeira. Poncha se skládá ze šťávy z citronu, pomeranče, třtinového cukru, medu a 50% bílého rumu, to vše se míchá Mechelote, caralhinho, což je dřevěná míchací tyčinka, kterou jsme si zakoupili jako suvenýr. Poslední zastávkou, před návratem do Funchalu, bylo centrum madeirského rybářství město Câmara de Lobos. Mimo jiné zde byla vyrobena kopie Kolumbovy lodi SantaMaria, vozící turisty kolem ostrova. Sídlí zde i jediný madeirský pivovar Coral. Východní okruh jsme zahájili výjezdem na vrchol Pico do Arieiro, s výškou 1818m je na ostrově třetím nejvyšším vrcholem. Vrchol je poměrně přístupný, je zde malá restaurace s prodejem suvenýrů. Mě značně zkazil dojem radar NATO, a myslím, že nejen mě. Odtud se dá pokračovat stezkou na nejvyšší vrchol ostrova Pico Ruivo (1861 m) a Pico das Torres (1851 m). Odtud jsme klesli do malé obce Ribeiro Frio, která se proslavila pstruží líhní. Tolik pstruhů pohromadě už asi nikdy neuvidíme… Odtud jsme šlapali podél levády k vyhlídce Balcoes. Odtud byl krásný výhled na hornatou část Madeiry. Dál jsme klesali k oceanu k obci Santana, kde jsou hlavní turistickou atrakcí typické pastevecké domečky, obvykle červené. Po obědě následoval přesun na nejvýchodnější část ostrova Ponta de São Lourenço. Krajina v těchto místech je překvapivě odlišná od zbytku ostrova. Panuje tu suché klima, rostlin minimum, ale to vůbec neubírá kouzlo tohoto místa. Poslední zastávkou byla zátoka Machico, kde je jedna ze dvou pláží se světlým pískem. Dále tu je nejstarší kostel na ostrově Capela dos Milagres (Kaple zázraků).Následoval přesun do Funchalu.

Další místa k návštěvě můžeme doporučit Jardim botânico da Madeira, jedna z mnoha botanických zahrad na Madeiře. Její rozloha 80 000 m2 mluví za vše. I mě, ne zrovna vyhledavače těchto aktivit, prohlídka opravdu zaujala a bavila. Zážitek umocní výjezd lanovkou až přímo k pokladnám. Během jízdy máte krásný výhled na hl.město Funchal. Ze západní části zahrady je pěkný výhled na další atrakci, sjezd z vrchu Monte na saních. 150let stará tradice, kdy vozkové s Vámi sjíždí asfaltový topogán, brzdí botami vyrobených ze starých pneumatik. Sami jsme se nezúčastnili, mě to přijde už poměrně dost zkomercionalizované. Ale lidé se bavili, a o tom to přece je. Ve Funchalu, mimo některých hotelových komplexů, nenajdete moc míst ke koupání. Vyjímkou je v nejzápadnější části města pláž Praia Formosa, z velké části kamenitá, ale částečně i s černým pískem. Strávili jsme tu jeden celý den, byli jsme spokojeni. Tam jsme jeli taxi, cena za oba 11€, zpět busem za oba 4€. Pro mě jako fanouška fotbalu, i když CR7 moc nemusím, byla povinná zastávka u muzea Cristiana Ronalda, místního rodáka. Budiž mu ke cti, že se ke svému rodišti hlásí, a místní jsou na něho patřičně hrdí. Nedaleko muzea CR7 je malý útes, bývalá pevnost Forte sao Jose. Je odtud hezký výhled na ocean. Příjemné, klidné, historické místo. Na Madeiru se určitě vrátíme.