Den 1. – Pátek 26.srpna

Bezmála tři roky plánovaná akce Tour du Mont Blanc se konečně podařila zrealizovat. V březnu zakoupené letenky (pro co nejčasnější přílet do Ženevy jsme zvolili let s mezipřistáním ve Frankfurtu n. Mohanem, což nám stejně ve finále nepomohlo, ale o tom později). Několik dní před odletem to u nás doma vypadalo jak v Rock pointu při inventuře, spacáky, karimatky, boty, oblečení apod., bylo po celém bytě. Den D nastal v pátek 26.9. V půl třetí ráno pro mě přijel Franta, Martinův táta, který se obětoval a hodil nás na letiště. V 6:05 jsme se odlepili z Prahy Lufthansou a začala desetidenní tour po třech zemích. V 7:10 jsme dosedli ve Frankfurtu, kde se záhy dozvídáme, že náš další přesun je posunut o 40minut, tudíž na 9:40… Se SwissAir jsme v 10:45 přistáli v Ženevě. V 11:30 jsme měli plánovaný bus přímo z letiště do startu Tour, Les Houches. Nakonec frčíme mikrobusem ve 12h, a v 13:15 jsme v Les Houches 1 008m. Počasí nevěští nic dobrého, chvílemi prší. V baru Le Spot se občerstvujeme colou a hamburgerem. Po chvíli zjistíme, že tento víkend vrcholí ultratrail UTMB (obdoba našeho treku, jen v běhu…), takže s ubytováním začíná být problém. Nakonec přes infocentrum bydlíme v hotelu Rocky pop, který pasuje spíše do Las Vegas, než do Alp, ale bereme. Díky závodu je cena příšerná, ale široko daleko není lůžka a do hor (kde jsme původně chtěli nocovat je daleko). Stále přetrvávají přeháňky. Ubytujeme se, malý nákup, prohlídka městečka, večerní pivo a… venku se parádně vyčasilo! Dokonce je vidět přímo od hotelu vrchol Aiguille du Midi 3 842m. Předběhnu, ale počasí se dokonce tour už nezměnilo.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den 2. – Sobota 27.srpna

V 7hodin budíček, za půl hodiny už snídáme v hotelové restauraci vydatnou snídani, abychom v 8:20 konečně ostře vyrazili za parádního počasí přes celé Les Houches 1 008m do kopců. První opravdu horská zastávka je Col de Voza 1 657m, kde je i zastávka Mont-Blanc tramway, což je nejvyšší železniční trať ve Francii, a čtvrtá v Evropě. To se nás ale netýká, my se občerstvíme v Chalet du Délevret, kde zaslechneme poprvé češtinu skupiny šesti mladíků ze Vsetína. Zahajujeme sestup přes malebnou osadu Le Crozat 1 402m, dále přes Bionnassay 1 320m, Le Champel 1 225m až do vesničky La Vilette1 050m, kde narážíme na pítko přímo v centru obce. Parádně se zchladíme, osvěžíme a za vedra pokračujeme do cíle první etapy, městečka Les Contamines-Montjoie 1 164m. Nohy bolí, přece jen aklimatizační den byl náročný díky takřka neustálému klesání. V infu zjišťujeme, že je totožný problém jako včera v Les Houches (UTMB trail), nakonec díky našim mobilům, nacházíme ubytování v hotelu La Chemenaz, které rovnou bukujem a platíme. V malé sámošce proběhne malý nákup, nejdříve ovšem musíme najít vchod 🙂 Takřka přes celé Les Contamines musíme dojít do hotelu, což už nohy značně nedávají. Cestou vidíme krásný kostel Église de la Sainte-Trinté. V hotelu se ubytujeme, rychlá večeře, rychlá sprcha, poslechneme si další průser fotbalové Sparty a jdeme spát.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den č.3 – Neděle 28.srpna

Do růžova vyspalí, vyrážíme v 8hodin vstříc dalším kopcům a hlavně zážitkům. Hned u hotelu vede oficiální trasa našeho treku. Šlapeme v pohodě po rovině podél parádního sportovního areálu a kempu, po pravé ruce nám hučí říčka La Bonnant. Po chvíli přicházíme ke kostelu Notre-Dame de la George. Kostel si velmi dobře pamatuji z tohoto treku z roku 2009. Pár fotek a šlapeme dál, sílí počet turistů, ale hlavně se nám prudce ohýbá trasa směrem do kopce. Cesta je opravdu do prudkého kopce, naštěstí nás na chvilku zastavují vodopády, vody se valí dost a dost. V 9:30 přicházíme k Refuge de Nant Borrant 1 459m, kde oba zjišťujeme, že máme společníky. A to puchýře, a ne zrovna malé… Ošetřujeme, a šlapeme dál, není čas truchlit. Za další hodinu přicházíme k Refuge de la Balme 1 706m. Načerpáme rychlé cukry, doplníme vodu a stoupáme a stoupáme. Až jsme dostoupali do sedla Col du Bonhomme 2 329m. Celou cestu nás obklopovaly nádherné vrcholy, krásná horská krajina, na kterou si pomalu zvykáme. Od sedla ještě pár výškových metrů, konkrétně 114, a stoupáme k cíli dnešní etapy, k Refuge de la Croix du Bonhomme 2 443m. U chaty nás vítají dva osli, nevím, jestli to je nějaká provokace 🙂 Horská chata se vším všudy, úplně stejná jako v roce 2009, včetně chataře. Jen má k ruce několik mladších pomocníků a pomocnic. Platíme ubytování v pokoji pro 30 turistů, ale nakonec zde spíme ve čtyřech. Bereme s polopenzí (večeře a snídaně) ubytování máme za polovic, díky OEAV kartě. Dáváme zasloužené pivo a kocháme se okolím. Před večeří chvíli relaxujeme na lůžku, únava je znát. Musíme se přemáhat, abychom neusnuli, což, přiznám, se mně na chvíli povedlo. Večeře probíhá stejně jak na jiných chatách v Alpách, 8-10 strávníků u stolu, uprostřed pekáč, kastrol, nebo mísa, a dobrovolník všem ostatním nandá jídlo. Večeře o třech chodech. U stolu s námi sedí několik různých národností, všem vévodí pár mladých Izraelců. Jeden z nich je značně arogantní a nepříjemný, musím dodat, že to byla jedna jediná vyjímka celé expedice. Zde poprvé, a zdaleka ne na posled, zaujmou naše trika TdMB 2022 z dílny kamaráda Michala P. Trika se opravdu povedly. Odpovídáme home made 🙂 Před 21hodinou uleháme a ihned usínáme. Den byl náročný i díky opravdu luxusnímu počasí, denně se mažeme krémy s faktorem 50.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den č.4 – Pondělí 29.srpna

Ráno vstáváme krátce po sedmé hodině, typická francouzská snídaně, ano marmeláda 🙂 Po 8h opouštíme chatu, venku přebalujeme batohy, doplňujeme vodu u pítka, mažeme se a začínáme opět pro změnu stoupat. Okolí chaty má veliké charisma, dokonce můj kalendář 2010 měl titulku od této chaty. První bod máme Col des Fours 2 665m. Ze sedla jsou opět nádherné výhledy na neustále se měnící ráz krajiny. Zároveň, ale vidíme, kam až musíme klesnout… Sestupujeme za pískání svišťů, kterým se zřejmě nelíbí, že jim lezeme do teritoria. Chladíme nohy v horské, ledové bystřině, ošetřujeme přibývající puchýře. Klesáme až na 1 789m k farmám v La Ville des Glaciers. Odpočíváme ve stínu a již vyhlížíme chatu Refuge des Mottets 1 864m, kde plánujeme občerstvení. U chaty nás tentokrát vítá už jen jeden osel, a pro změnu i kůň. Ve 12:15 sedíme na venkovní terase a užíváme si zeleninovou polévku s čerstvým pečivem, neboť nás čeká opět horská prémie. A ne ledajaká! Hranice Francie a Švýcarska, Col de la Seigne 2 516m. Tato chata zaznamenala oproti roku 2009 největší progres, přibyla minimálně jedna noclehárna a zrekonstruované toalety se sprchama. Za chatou přibyl pomník americkým pilotům, kteří v roce 1946 při přeletu havarovali do nedalekého ledovce Glacier des Glaciers. Cesta je úmorná, slunce do nás pere, pro mě jeden z nejtěžších úseků této expedice. V sedle řádně fouká, ale to nám nebrání se pokochat parádními výhledy na vrcholy Aiguilles des Glaciers (3 816 m) a Aiguilles de Tré la Tête (3 892 m) a dále na téměř celé údolí Val Veny. Naše cesta po krátkém odpočinku pokračuje do nedalekých ruin starých kasáren, kde budeme nocovat. Oproti roku 2009 je již cesta ke kasárnám značena. No značena, cesta vede přes sedlo Col des Chavannes 2 592m, ale cestou v suti a kamenech do hodně strmé stěny, která má neustále tendence ujíždět. Chvílemi lezeme po čtyřech, z části kvůli neschůdnosti, zčásti z únavy a taky ze strachu z pádu. V 18h dorážíme ke kasárnám, zub času je opět trochu posunul ke zkáze. Nicméně po krátkém průzkumu zjišťujeme, že se zde občas někdo vyspí. Připravujeme „lože“ a poprvé a naposledy oblékáme dlouhé kalhoty, přece jen nocleh skoro ve 2 600m… Hodinky mi ráno ukázaly, že jsem usnul v 19:19hodin! Což potvrdil i Martin, prý jsem děsně chrápal 🙂 asi jo, no.

Den č.5 – Úterý 30.srpna

V 6:30 se budíme (já spal více jak 11hodin!) a hned vstáváme, snídani nikdo nedonesl, takže větráme spacáky, balíme karimatky. Já hned svlékám dlouhé kalhoty, oblékám kraťasy zacvakávám přesku pásku a ….. Přeska nejde rozepnout, ani silou, ani velkou silou. V tu chvíli si vzpomínám, že jsem si na přesku večer sedl, a divně v ní prasklo. Přeska je ohnutá. Takže vyndavám ze sbaleného batohu 🙁 multifunkční nůž a snažím se přesku dostat do původního stavu. Martin trpělivě, již připraven ve startovacích blocích, čeká s úsměvem na tváři. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Pavla Tr. Vždyť tyhle věci se vždy stávaly jemu! Tak proč mně? Odcházíme z kasáren po levé straně údolí, je trochu pod mrakem, ale žádná změna počasí se nekoná. Po chvíli míjíme malé jezero Lac du Mont Percé, po další hodině vycházíme na Mont Fortin 2 758m, což je asi náš nejvyšší vrchol celé tour. Na vrcholu jsou ruiny dalších kasáren, ale již úplně rozpadlé. Za to ty výhledy! Paráda, fotíme o sto šest, ale zároveň hledíme dolů do údolí, čeká nás více jak 1 100m sestup. Puchýře o sobě dávají vědět, navíc Martinovo koleno se nekamarádí se sestupy. Kolem nás se pasou z nedaleké farmy, krávy, kozy i pár ovcí. V bystřině si chladíme nohy, naklesané metry jsou opravdu znát. Klesáme až na kotu 1 667m, nedaleko od Rifugio Combal, chvilku šlapeme po asfaltce podél řeky Dora di Veny, a pak padne rozhodnutí. Využijeme autobus na přiblížení do Courmayeru. Máme kliku a autobus dobíháme, no běh to asi úplně nebyl, nicméně jedeme. Za chvilku vystupujeme v Courmayeru, což je vlastně takové italské Chamonix. Již v autobuse Martin bukuje ubytování v Auberge del Vialle. Nejdříve jdeme jíst, neboť naposledy jsme jedli den předtím v poledne. Vybíráme pizzerii, kde se k nám pán (nemáme tušení, co byl zač, vrchní, majitel?) choval jak dobytek. Evidentně neměl rád batohy…Nás to nemůže rozhodit, a během 15minut sedíme v jiném podniku, kde si zákazníka váží. Proběhla pizza (jsme v Itálii, ne) minerálka, espresso (jsme v Itálii, ne) Jdeme se ubytovat, sprcha, lehký odpočinek, oblékáme cílová trika a jdeme do víru horského města. Malé přeháňky nás nemůžou rozhodit, dáváme pivo, nakupujeme suvenýry, malou večeři a vracíme se. Opět nás nas*ala naše Sparta, ale to neva, teď frčí hory. Dnes usínáme později, až po 22hodině.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den č.6 – Středa 31.srpna

V 7hodin klasicky vstávačka, aby v 7:30 jsme seděli v hotelové restauraci na výborné snídani. Milá Italka, nám ukazuje jak ovládat kávovar, a co si kde nabrat. Přebalíme batohy a opět vyrážíme. V 9:05 nám jede bus na konečnou Arp Nouvaz 1 706m. Plánovaný přesun busem, neboť nás trochu tlačí čas a navíc cesta není zrovna moc zajímavá. O to je zajímavější jízda busem! Klobouk dolu před šoférem. Z Dolomit jsem zvyklý na různé serpentiny v kopcích po úzkých vysokohorských silnicích, ale toto byl vážně nářez. Další zajímavostí je, že cesta busem stojí 2€/osoba, ale jen přes mobilní aplikaci. U řidiče (jinde se koupit nedá) stojí ten samý lístek 6€/osoba! Martin je ajťák expedice, a zjistil to, takže jedeme za 2€. V 9:45 odcházíme s další poměrně velkou skupinou horalů do kopců. Od rána nejsem ve své kůži. V první třetině stoupání k Rifugio Elena 2 062m mi bere má léčená achilovka tak, že zvažuji ukončení tour. Rozhodnutí padne u Rifugio Elena, kde zkusím upravit obuv a ponožku. Po hodině přicházíme k Eleně, kde je spousta lidí a vítr. Není si pořádně kam sednout a upravit výstroj. Najdeme malé závětří, vyndavám ortézu na achilovku, před tím promasíruji Niveou! pochroumanou šlachu. Martin, respektuje mé problémy a říká, že ať se rozhodnu tak nebo onak, jde se mnou. Nechci se vzdát, ale zároveň strach není úplně malý…. A pak taky, že vše zkazím. Pak se rozhodnu: Jdu dál! Nevím co se stalo, ale od té doby pro mě vlastně začala pořádně naplno tour. Hezky česky, tento breakpoint byl pro mě hodně zásadní. Šlapeme dál do kopce, do sedla Col Ferret 2 537m, ohlížíme se a Elena se neskutečně zmenšuje. Okolí je naprosto famozní! Krásné kopce, bílé, zelené a hlavně skalnaté. Do sedla přicházíme v super čase, přesně dle ukazatele. Hledáme místo, kde nefičí, odpočíváme, fotíme, svačíme, ale hlavně se neskutečně kocháme. Já jsem naprosto OK, šlacha se umoudřila a jde se mi úplně nejlíp z celé tour. Loučíme se s Itálií, vypínáme data, neboť vcházíme do Švýcar, kde se zbláznili v cenách za mobilní služby, no nejen za ně… Hranicí se změnil ráz krajiny, pozvolně sestupujeme po zelených pastvinách až do cíle dnešní etapy do dalšího, mě již známého městečka, La Fouly 1 600m (TdMB 2009 a St. Bernard Tour 2014) Předchozí pobyty jsme trávili v hotelu Edelweiss, nyní dáváme přednost hned prvnímu, které potkáme L Auberge Maya-Joie. A bylo to bingo. Od noclehu přes večeři až po snídani, vše na jedničku. Před večeří krátká procházka po městečku, nákup na další den. Na večeři, mimochodem podávala se švýcarská specialita, raclette s bramborami. Předtím krémová houbovka s pečivem, sladká tečka, nějaká ovocná tříšť, a finále, místní pálenka. A to vše zalité místním pivem, jak jinak v názvu Mont Blanc 🙂 U večeře jsme seděli se sympatickou rodinkou z Kanady, opět a znovu je zaujala naše trika, opět, home made 🙂 Michal boduje a ani tu není. Ve 20:30 uleháme na pokoji pro 10horalů se dvěma, asi Francouzkama, ta jedna má šílený kašel.

Den č.7 – čtvrtek 1.září

V půl osmé již snídáme, abychom v 8:48 stihli bus do Orsiere a pak do Champex Lac. Opět nezáživný úsek tour, absolvoval jsem ho v roce 2014 v rámci St. Bernard tour. Na zastávce se dáme do řeči s trojicí Slovenek. Jdou stejný trek jako my, ale nějak podivně. Moc jsme jejich počínání nepochopili, více sedí v busu, než šlapou v kopcích. Ale zábava s nimi byla. V 9.45 sedíme u jezera Lac de Champex 1 470m a v baru Le Cabanon srkáme espresso. Idylické městečko zalité sluníčkem přímo vybízí k relaxu, ale naše tour se blíží do cíle, musíme dál a hlavně výš. Jdeme nádhernou krajinou, takřka kýčovité kopečky z letáků cestovních kanceláří. Kolem nás hučí z kopců se valící jeden z přítoků jezera, neuvěřitelně čistá voda po celé jeho délce. Šlapeme chvílemi lesem, chvílemi podél sjezdovek, mizící sjezdovky nahrazují pastviny s tmavými kravami, které rozjíždí ten nejkrásnější koncert svými velkými kravskými zvonci. Stoupáme a vpravo se nám otvírá úchvatný pohled na známé středisko Martigny. Kolem 15hodiny překvapivě přicházíme k „utajené“ (přehlédli jsme ji na mapách) Alpage de Bovine 1 973m. Dáváme další verzi zeleninové polévky s pečivem. Ošetřujeme puchýře, kterým se už jen smějeme, neboť se spíš zvětšují místo, aby ustupovaly. Pokračujeme dál, trochu nás zdrží krávy, které se trochu zatoulaly a v traverzu na úzké cestě jim raději ustoupíme, protože mají asi větší sílu 🙂 v 17.45 přicházíme k dalšímu tradičnímu místu, Col de la Forclaz 1 527m, kde leží stejnojmenný hotel. (nocoval jsme tu v r.2009 TdMB a v r.2017 Haute Route) Během chvíle máme ubytování s polopenzí. Večeře na pohodu, zalitá pivem a před 21hodinou uleháme s vědomím, že se blíží cíl. Cíl, vysněná meta, ale zároveň se blíží konec, konec něčeho co se vydařilo, ale o tom až v závěru.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den č.8 – pátek 2.září

Klidná noc, fajn snídaně a po 8hodině za luxusního vrcholového počasí opouštíme další ikonické místo tohoto treku. Po přechodu nové ocelové vyvýšené lávky, z které máme Trient 1 300m jak na dlani, začínáme klesat právě do Trientu. V údolí je o poznání chladněji, ale my již vyhlížíme táhlý stoupák, který se zastaví až na hranicích mezi Švýcarskem a Francií, v sedle Col de Balme 2 204m. Neustále se ohlížíme, je na co koukat, stále je vidět jak dole Trient, tak sedlo Forclaz. Parádní výkon, šlapeme v luxusním tempu. Krátce po poledni přicházíme za značného větru do sedla. Je tu stejnojmenná chata, na kterou mám dvojnásobnou vzpomínku. Chatě tehdy vládla paní, cca 70+ a poměrně nepříjemná 🙁 Kdeže loňské sněhy jsou, nyní vládne chatě sličná, milá sympatická chatařka. Chata proběhla rekonstrukcí, a přibyla místa uvnitř chaty. Vyjímečně si dáváme polévku, a ještě výjimečněji zeleninovou, ale tentokrát i se sýrem, který si, jako znalec, krájím do polévky. Super záležitost 🙂 Doplníme cukry, proběhne fotografování, koldokol jsou nádherné kulisy. Sestupujeme, křižujeme sjezdovky, míjíme nově zrekonstuhovanou lanovku na Charamillon (Haute Route 2017) trochu bloudíme díky stavebním úpravám kolem lanovky. Nevadí, naše cesta vede prostě dolů. Přes obec Le Tour 1 450m se dostáváme k obci Montroc 1 338m, což už je opravdu civilizace. Náš předposlední nocleh je v osadě Tre-le-Champ v Auberge La Boerne (opět TdMB 2009 a Haute Route 2017) Tato typická horská chata z 18.století (opravdu to vně chaty tak vypadá) je parádní tečkou za putování horami. Takhle se dříve žilo v horách. Rychlá sprcha v nejmenší sprše na světě. Večeře, opět čtyřchodová, patří ke koloritu tohoto treku. Snad ani nemusím zmiňovat, že jsme opět byli středem zájmu kvůli trikům, Michale ty trika nemají chybu! V malé místnosti, v různě umístěných lůžkách nás večer usíná osm, osm horalů různých národností. Ráno jsem zvědav na ten zmatek.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den č.9 – sobota 3.září

Samozřejmě žádný zmatek se nekoná. Rychle se nasnídáme, a využíváme volného pokoje, balíme a odcházíme do zamračeného dne. Po chvíli začne lejt. Nepoznaný pocit deště, nás nutí se schovat pod strom. Déšť se zklidní, a my vyrážíme s heslem, bez pláštěnky až do cíle. Jak řekli, tak splnili. Ještě asi dvě přeháňky, a až pak déšť zjistil, že nás prostě nezlomí a pomalu ustoupil nastupujícímu slunci. Klesáme lesem po úzkých cestičkách, v dáli je slyšet provoz na nedaleké silnici, a my víme, že se blíží konec. Procházíme na předměstí Chamonix, Argentiere 1 263m (dovolená 2015), kde míjíme kostel Saint Pierre, za kterým leží hřbitov. Spolu s pohledem na masiv Mont Blancu symbolizuje to, co odjakživa patří k sobě, hory a náboženství a bohužel i smrt. Jdeme podél železniční tratě, mimo obce, mimo asfalt, lesem. Co chvíli míjíme rozcestí, kde píší, že jsme za chvíli v cíli, v Chamonix. A před polednem se tak stává. Míříme k pomníku prvních dobyvatelů hory, která dala jméno našemu treku. Pánové Michel-Gabriel Paccard a Jacques Balmat dovolují, a my se zvěčňujeme v jejich společnosti. V centru je poměrně hodně lidí, zjišťujeme, že tento víkend probíhá festival tyrolské dechovky v Chamonix. No není to naše káva, ale k těm horám to tak nějak patří. Jdeme se zkusit ubytovat, máme několik dní booking v hotelu La Croix Blanche, ale je asi brzy. Sympatická recepční nás na deset minut posadí, a po chvíli již odmykáme pokoj. Dostali jsme jako pozornost skleněnou láhev včetně termo obalu s logem hotelu 🙂 Sprcha, odpočinek a vyrážíme na oběd a prohlídku města. Chamonix je má srdcovka, jsem tu po čtvrté. Procházíme centrum, okukujeme značkové obchody s turistickým oblečením a také obchody s výrobky místních farmářů (jak já jim toto závidím) Nakupujeme suvenýry a dárky pro nejbližší. Já si plním poslední sen tohoto treku, a objevuji hrneček na espresso do sbírky. Hrnek č.10. Večeře, u které nás „vyruší“ hudba pouliční dvojice muzikantů hrající pár metrů od restaurace. Během chvíle je kolem pár desítek posluchačů, a to je signál pro tečku. Tečka ve formě vítězného doutníku, další z tradic, na kterou jsem se těšil. Martin jako sportovec, se nejdříve moc netváří, ale po chvíli taháme doutník při poslechu zajímavé muziky. V jednom z obchodů, kde prodávají trika s motivy nejen samotného Mont Blancu, ale i naší tour, mě u pokladny, při placení, oslovuje paní prodavačka, odkud, že máme ty trika….. Home made, více už není co dodat. Usínáme s vědomím, že zítra už spíme každý doma.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Den č.10 – neděle 4.září

Ráno nespěcháme, snídani zakupujeme v protějším obchodě, kde nás u některých položek překvapuje cena, která je o několik jednotek nižší jak v naší domovině, cappuccino si dáváme v malé cukrárně s výhledem na Mont Blanc, protože je opět vrcholové počasí. Než vyrazíme na bus do Ženevy, jede v 13:30, se setkáváme se společným kamarádem, a mým pracovním kolegou, Štěpánem, přímo pod lanovkou na Aiguille du Midi. Pak už jen autobus do Ženevy, odkud nám v 18:45 letí přímý let do Prahy. V Ženevě na letišti zjišťujeme, že s námi letí biatlonová reprezentace v čele s M.Davidovou a M.Krčmářem, a také hokejisté Hradce Králové, kteří nám jsou samozřejmě bližší. Let je posunut o 45 minut, což nás nemůže rozhodit. Před 21 hodinou dosedá letadlo EasyJetu na pražské letiště a definitivně končí něco, co se hodně povedlo.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Merci et au revoir

grazie e arrivederci

Účastníci tour:

Martin V. – 37let, hokejový brankář, motorkář, na treku poprvé. Fotil iPhone 13 Pro Max

Moje maličkost – 55let, TdMB 2009, Gran Paradiso 2010, Tour du Monte Rosa 2011, St.Bernard Tour 2014, GR54 Des Ecrins 2015, Haute Route Chamonix – Zermatt 2017, Alta Via1 2018. Fotil Canon 7D + Canon 10-22 f3.5-4.5 a Samsung Galaxy NOTE8

Závěrem:

S Martinem jsme se až dosud znali, jak já říkám, jen přes pult a z hokejové O2 arény, kde společně fandíme hokejové Spartě. Přes pult proto, že u něho nakupuji elektromateriál. I přesto, a nebo, právě proto, nebyl vůbec žádný problém, ani náznak, a to jsme spolu trávili 10dní/24hodin. Naopak, zjistili jsme, že čteme stejné knihy, že máme stejného oblíbeného autora atd. Jsem rád, že se tvoří základ mého již čtvrtého horského týmu. To, že nebylo jednoduché naplánovat tuto akci, svědčí i to, že jsme se „trefili“ do 14ti denní díry, kdy zrovna nestávkovali zaměstnanci letecké společnosti Lufthansa…..

Zvláštní poděkování:

Frantovi V. Martinův táta – za brzký ranní odvoz na letiště

Lucce, Martinova přítelkyně – za dokonalou zdravotní výbavu, díky tomu byla jmenována nehrající zdravotnicí našeho týmu, pozor ! i do budoucna

Michalovi P. – za zpracování finální verze cílových trik, i když skromně dodám, že původní návrh byl můj 🙂

Martinovi V. – za nevšední ornitologický výklad během celé tour, ptáci jsou jeho koníčkem. Fakt to bylo zajímavé zpestření.

Lidem pohybujícím se v horách – Byl jsem zvědav, co s lidmi v horách udělal covid, a komedie kolem něho. Naštěstí ten duch zůstal, na chatách je totožná atmosféra, kvůli které se tam dál budeme vracet. Těch úsměvů co jsme obdrželi během našeho putování nikdo nemůže dopočítat

Všem chatařům a chatařkám – kteří dotváří tu úžasnou atmosféru, kvůli které tam jezdíme.

Mobilní aplikaci Weather & Clock Widget – její předpověď byla takřka 100%, jen jednou se spletla, přeháňky začaly o hodinu a půl dříve….

Všem přátelům a kamarádům, kteří nás sledovali a fandili nám

Hláška tour:

Martin B. kolem 17hodiny v Courmayeru: „Jo, včera touto dobou, to bylo něco!“

Martin V.: „Jo, to jsme byli ve stěně….“

Hledali jsme cestu ke kasárnám v nepříliš příjemném terénu, no ve stěně 🙂

Trochu statistiky:

Nachodili jsme cca 120km, ▲6 900m, ▼6 803m, měřeno Polar GritX

Záznam z cesty

25.8 15:40 Zkouška přenosového vozu, zatím ještě z Prahy. Balím, a neskutečně se těším.

V 7:10 jsme přistáli ve Frankfurtu n. Mohanem. Let v pohodě

8:00 první komplikace, na Ženevu máme zpoždění 40minut, tj. v 9:40 odlet

10:45 Jsme v Ženevě, slunecno, snad stihneme bus v 11:30

12:00 Sedíme v mikrobusu směr Les Houches! Počasí lehce pod mrakem, pohoda.

16:00 Tento víkend tu vrcholí ultratrail UTMB, běžecký závod. Takže velkej problém kam složit hlavy. Vše full. Nakonec jsme ale sehnali. Počasí přeháňky teplo.

27.8

8hod Vyspalí, nasnídaný a konečně vyrážíme.

Jsme ubytováný v Les Contamines, dnes počasí azuro. Zítra stejná předpověď. Dnes 19,8km za 8hodin s pauzama. Převýšení nahoru 991m dolu 850m. Jsme prostě dobrý

28.8 – Opět za paradniho počasí vyrážíme směr Col du Bonhomme 2329m, takže cca 1200m výškových

10:30 Refuge De la Balme 1705m

13:35 Col du Bonhomme 2329m

15:00 Refuge du col de la Croix du Bonhomme 2443m. Máme Ubytování, večeři a snídani, jo a taky puchýře, a taky máme dost

29.8

Noc v pohodě v ložnici pro 30 lidí jsme spali ve čtyřech. Čeká nás přesun do Itálie což obnáší 1135m na stoupat a 969m klesnout. Nocleh ve starých kasárnách.

30.8

Noc žádná sláva, ale dalo se. Je pod mrakem a my přes Mt.Fortin 2 758m začínáme klesat po kamenité cestě do Courmayeru. Po sestupu do 1 992m k řece a po 3km pochodu po silnici jsme situaci vyhodnotili tak, že se přiblížíme busem do Courmayeru.

V Courmayeru máme ubytování, prohlídka města a odpočinek.

Zitra překročíme hranice Švýcarska, což znamená nesmyslné mobilní ceny. A tím pádem, pokud nebude WiFi, se odmlčíme.

31.8

Ranní Coumayer

Dnešek absolutně nejlepší den! Z Courmayeru jsme se přiblížili busem do Arp Nouvaz 1 770m. Odsud pravá levá k Rifugio Elena 2 050m. Při stoupání k Eleně se ozvala má léčená achilovka a vůbec se ji nechtělo pokračovat. V Eleně padne rozhodnutí co dál! Nandani ortezy, rychlá masáž šlachy (Niveou, díky Magdo za ní) a najednou to šlo! Došli jsme v super čase do sedla Grand col Ferret 2 537m, kde jsme byli odměněni nádhernými výhledy a zároveň jsme opustili Itálii. Sestup po Švýcarské straně byl na pohodu az do cíle v la Fouly 1 640m, kde máme hned ubytování s polopenzi. Říkám to nerad, ale jsme prostě dobrý

1.9

Včerejší večeře byl nevšední zážitek, krémová houbovka, pak raclette a dále višňová tříšť a na závěr místní koralka. Ani jsme nedojedli

Rano klasika snídaně, odchod na bus do Champex (bylo plánováno, protože tento úsek není úplně atraktivní, a také z časových důvodů). Na zastávce nás pobavila trojice Slovenek z Blavy, které také absolvují TdMB, ale poněkud zvláštním způsobem. Žádný okruh, ale pro nás zmatené cestování z místa na místo autobusem. Ale legrace byla. Z Champex jsme pomalým klidným stoupáním přišli k utajené chatě Rifugio Bovine 1 987m, kde jsme do čerpali energii v podobě zeleninové polévky a coly. A taky jsme z hrůzou odlepili náplasti skrývající nechutně velké puchýře. Jenže ani to nás nezastaví! Pozítří vnikneme do cíle treku do Chamonix. Ted jsme již v cíli dnešní etapy, v Col de la Forclaz 1 527m. Já tu nocuji již po třetí.

Dole Martigny

2.9

Po snidani, za opět azurového pocasi, zahajujeme klesání do Le Peuty 1 340m. A následně stoupame do Col de Balme 2 191m, kde se ve stejnojmenné chatě posilnujeme polévkou a colou. Na francouzské straně se opět nádherné odhaluje masiv Mont Blancu. Je tu obrovský vichr, takže zahajujeme klesání do cíle předposlední etapy, do Auberge la Boerne 1 400m, kde máme již zajištěné ubytování. V 15h jsme v cíli. Cestou nás přepadly drobné lokální přeháňky. Zítra bušíme na vrata Chamonix!

3.9

Po snídani za občasného deště vyrážíme na poslední etapu TdMB 2022 do Mekky evropského horolezectví, do Chamonix. Cestou občas zmoknem, ale pláštěnka zůstala celý trek v batohu. Krátce po 11h jsme v cíli! Jsme hodně dobrý, musím nás pochválit. Děkujeme všem za sledování a podporu. A třeba zase někdy…