Letošní dovolenou jsme byli nuceni uzpůsobit kvůli zdravotním lapáliím Magduny, tak že let letadlem byl zapovězen. Vybrali jsme lázeňský pobyt přímo v srdci Vysokých Tater, v Novém Smokovci Kůpele Nový Smokovec. Vzhledem k tomu, že v ceně byly veškeré procedury, tak jsme vzali plnou penzi s tím, že v případě volného dne vezmeme za vděk balíčkem. Cesta tam proběhla naprosto v pohodě, dá se říci, že dost vesele. Nějak se mi vybavily cesty na Slovensko s Pavlem Tr., který vždy po překročení hranice začal hovoriť po slovensky. A tak jsem komolil naše oba jazyky, což nás dost často pobavilo až k slzám. Hlavně, že cesta rychle utekla…
Pobyt v lázních byl super, péče na jedničku, masáže, rašelina, koupele, sauny, elektroléčby, magnety, bazény, dýchací procedury atd. Menší výtka ke stravě, byla až moc dietní, ale nic strašného.
Jedno odpoledne a jednou celý den jsme strávili na nám již důvěrně známém termálním koupališti ve Vrbově, kde se nezměnilo oproti předchozí návštěvě r.2020 naštěstí vůbec nic, až na cenu vstupu. Další den, bohužel jediný deštivý, jsme prožili v horách. Vyšlápli jsme si k Velickému plesu 1 670m, u kterého stojí Sliezsky dom a nad ním se tyčí král V.Tater, Gerlachovský štít 2 654m. Byl to jediný den, kdy počasí bylo ne letní. Vycházeli jsme za pošmourna a pohled k vrcholkům nevěstil nic dobrého, přesto jsme vyrazili, neboť hory volaly a já musel jít…. S balíčkem místo oběda jsme vyrazili hned po skončení procedur tj. po11.hodině, s tím, že oběd si dáme třeba na Sliezkom domě. Cesta do kopce, dost často po pověstných tatranských kamenech, absolutní absence výhledů zřejmě způsobila to, že Magdunu přepadl takový hlad, že u jednoho obrovského kamene, za silného deště zastavila a začala jíst, no jíst 😊 cpát se úplně nekontrolovatelně pečienkovou natierkou (paštikou) s chlebem a paprikou, včetně zrníček a šťopky. Když jsem ji viděl, tak jsem v první chvíli dostal strach, že sní i mou pečienkovou natierku, proto jsem si stoupl o hodný kus dál. Ještě musím prásknout, že pár minut před tímto gastro zážitkem Magduna hůlkou mlátila do svahu, protože pršelo, měla zamlžené brýle po kterých stékaly kapky vody, byla zapařená pod pláštěnkou a měla hlad 😊 Po této estrádě jsme za hustého deště došli k hotelu, kde jsme se přesunuli do nově vybudované bufetové turistické restaurace. Opravdu vkusně zrekonstruované prostory, teplo a hlavně famozní čočková polévka nás potěšila. Zpět jsme se vraceli po zelené, pak po žluté přes Rozcestí pod Zrubami 1 391m za už podstatně lepšího počasí.
Ve Smokovcích jsme byli již po několikáté, ale letos, a to ještě náhodou, jsme zjistili, že je zde pramen Smokovecká kyselka. Opravdu chutná, lehce perlivá minerálka. Pořád je co objevovat.
Takřka za humny našeho hotelu se tyčil Slavkovský štít 2 452m, provokoval, nejdříve jen k neustálému focení a po pár dnech ve mně uzrál nápad, že si tam vyběhnu (doslova, jsem původně plánoval běh) V mapách jsem zjistil, že to není úplně jednoduchý výstup, co se týká délky a hlavně převýšení. Takže zvítězil rozum a já v sobotu, kdy nebyly procedury, vyrazil sám, na lehko, hned po snídani pěkně za vrcholového slunečného počasí přímo od hotelu 997m k vrcholu. Stejnou cestou jsme klesali od Velického plesa, jen na Rozcestí pod Slavkovským štítem 1 361m jsem pokračoval dál, a hlavně výš po zelené. Nebudu popisovat cestu po šílených šutrech, neustále do kopce za šíleného vedra. Dost mi překvapilo, že nahoru šlo poměrně dost turistů. Různě jsme se předcházeli, jak kdo odpočíval. Nejprve jsem se dal do řeči s dvojicí mladých Slovenek, ještě teenagerek, které se mě vyptávaly, jaké máme hory, vrcholy my, v Čechách… Bylo to fajn rozptýlení, protože cesta byla fakt dost monotonní. Přesně jak jsem poté dole pronesl Magduně, „Ty vole mazec, kameny, do kopce, kameny, do kopce a pak dole pivo!“ Ale to předbíhám. Další s kým jsem se často míjel, byla Pavlína, s kterou jsem se poté seznámil na vrcholu, při vzájemném focení. Její tempo nahoru bylo excelentní, a přiznám, že i díky ní jsem tam vylezl, protože to vedro bylo fakt úmorný. Vlastně jediná oficiální zastávka je Slavkovská vyhlídka 1 525m. Už tam jsou nádherné výhledy na Studenou dolinu. Místy byla cesta i trochu exponovaná, ale nic složitého. Trochu rozruchu vzbudilo přistávání vrtulníku Horské služby. Jak jsem se později dozvěděl od Luboše, manžela Pavlíny, který byl po úrazu kolene a došel někam cca do poloviny cesty na vrchol, zkolaboval polský turista. Naštěstí vše dopadlo dobře. Luboš neskrýval nadšení z mého trika (funkční triko nadačního fondu HC Sparta Praha, z běhu pro Ivanku) neboť v něm kolovala stejná sparťanská DNA jako ve mně 😊. Ale to jsem opět předběhl. Po čtyřhodinovém výstupu jsem stanul na vrcholu, odkud byly naprosto úžasné výhledy! Opravdu asi nejhezčí z Tater. Chvilku jsem fotil, kochal se a po asi 30minutách zahájil sestup. Pavlína mi prchla, teenagerky seděli stranou od vrcholu (vrchol typický tatranský, kříž, kameny, šutry, kameny) Sestup bolel, lýtka, kolena trpěly. Cca po hodině slyším „No konečně, kde jsi Sparťane?“ Kouknu doleva a tam sedí Pavlína s Lubošem a mávají, ať jdu k nim. A tak to zůstalo až dolů. Jen zpočátku to vypadalo, že oni půjdou na Hrebienok a dolu lanovkou. Jen asi setinu sekundy jsem uvažoval, že půjdu s nimi, ale nakonec šli oni se mnou, protože jsem je nalákal na dobré české pivo ve Smokovcích v „naší“ restauraci Dobré časy 😊 V tu chvíli jsem volal Magduně ať nám tam podrží místo, že přivedu přátele z hor, a zavěsil jsem. Z jednoho piva se staly čtyři, a díky tomu, že jsem pojedl za celý den jen jednu sůšu (jak říká náš Martínek) tak jsem ji docela měl. A to nás po večeři čekal bazén. No, vše dopadlo tak jak mělo. Je fajn, že člověk narazí na stejný lidi, jak já říkám pacienty, jako je on sám. Věkově stejně mladí jako my, z Liberecka, oba také podnikají, takže o témata nebyla nouze. Snad jediná chyba byla, že druhý den odjížděli domů. Výstup na tento štít řadím asi nejvýš z Tater, no spíš těsně za tehdejší sněhový přechod Priečného sedla s Pavlem B.. Jen pro zajímavost 15,3km, a převýšení nahoru▲1 453m, a dolu ▼1 453m, to vše za 7hodin. Druhý den jsme se vyvalili v termálech ve Vrbově, rehabilitace neskutečná.
Další z horských dní jsme udělali klasický okruh po chatách, Hrebienok, Bilíkova chata, vodopády Studeného potoka, Rainerova chata, Zámkovského chata, což byl docela opruz, protože tolik lidí jsem v horách už dlouho neviděl….
Poslední den před odjezdem jsme popojeli električkou na Štrbské pleso a pak pěšky na Popradské pleso a pak opět električkou zpět. Zrekonstruovaný Hotel Při Popradskom plese mi připomněl spoustu neskutečných zážitků z dřívějších návštěv s kamarádama, a dokonce i vyloudil i úsměv…. Jo, to byly časy, to jsme byli mladí a nezkušení.
Celkově pobyt hodnotíme kladně, bylo tam pár věcí, které mohly býti lepší, ale celkově si není nač stěžovat. Pro Magdunu relax, odpočinek a pohoda. Pro mě totéž, s bonusem výstupu na Slavkovský štít, v rámci treninku na blížící se náročný přechod alpského NP Mercantour v září.
Zbývá dodat, oproti Itálii, kde jsme trávili dvě poslední letní dovolené, nás překvapila cena kávy. Jo, samozřejmě jsme opět a znovu kafíčkovali. Někde se cena blížila až ke 4€, ale u nás v hotelu za 1,20€ včetně dezertu… V té zmiňované Itálii, cena od 0,9 – 1,3€ a je uplně jedno jestli v nádražním bufetu nebo v chatě ve 3tisících, ta kvalita a cena je prostě stejná… A poslední poznámka, Tatras Tea, je pořád výborný, byl denně 🙂
